Seriál o legendách: Bohuslav Ebermann
Plzeň – Před dvěma lety oslavil šedesáté narozeniny, za svůj milovaný klub nyní válčí v kanceláři jako obchodní ředitel. Legendární číslo 25 plzeňského expresu Bohuslava Ebermanna visí u stropu stadionu, který mu opět po řadě let aplaudoval ve stoje. ,, Když jsem odcházel na vojnu, hrával jsem s desítkou. V Jihlavě zase s dvanáctkou, kterou jsem zdědil po Jirkovi Kochtovi, jenž odešel do Sparty. Po návratu měl 12ku Josef Valenta, ten jí nechtěl prodat ani za pivo (smích). Tak jsem si vybral pětadvacítku, nakonec se mi začala líbit a navíc moje máma je pětadvacátý ročník,” popisuje.
Pane Ebermanne, co vám jako první prolétlo hlavou, když vám oznámili, že váš dres bude stoupat ke stropu haly?
V první řadě je to pocta, že jsem se dostal takto vysoko tady v klubu, protože přeci jenom se to nepovede každému. Je za tím velká práce, abych se na úroveň, kterou jsem měl, dostal. Nejprve do A-týmu, následně národního mužstva, také dosáhl na nějaké medaile. Beru to jako poctu i takové zadostiučinění za práci, kterou jsem vykonal.
Tleskal vám opět celý stadion, to musí člověka dojmout…
Koho ne. Navíc já byl ještě zvyklí, když zimák byl napůl k stání a přišlo dvanáct tisíc diváků. Připomnělo mi to dobré časy v Plzni.
Na dresu máte pětadvacítku, proč?
Když jsem odcházel na vojnu, hrával jsem s desítkou. V Jihlavě zase s dvanáctkou, kterou jsem zdědil po Jirkovi Kochtovi, jenž odešel do Sparty. Po návratu měl 12ku Josef Valenta, ten jí nechtěl prodat ani za pivo (smích). Tak jsem si vybral pětadvacítku, nakonec se mi začala líbit a navíc moje máma je pětadvacátý ročník.
S kým z ostatních legend jste se potkal na ledě?
Se všemi. Ale abych se přiznal, Standa Sventek byl můj vzor. V přístupu k tréninku i zápasu. Když jsem s ním začínal hrát, už měl nějaký ten pátek, přesto stále bojoval jako mladík. Nějakým způsobem mi do hokeje vtáhl. Vždycky jsme si připomínal, jak na ledě makal, že by tam nechal duši. Tenkrát existoval klubismus, hráči pro svůj dres byli ochotni udělat téměř cokoliv a on byl jedením z nich.
A nemrzí vás, že dnes už se to slovo vytratilo?
Že do toho přišly peníze a obchodování, tomu se asi zabránit nedalo. Kluci mají dnes kariéru roztříštěnou, tady rok, támhle dva, nikam srdcem nepřirostou, nikde nejsou doma. Za nás smlouvy neexistovaly, byl pouze podpis na přestupním lístku a v okamžiku, kdy člověk chtěl odejít a nedostal souhlas, dostal trest osmnáct měsíců. Takhle dlouhá doba bez hokeje vám pořádně zkomplikuje kariéru, neřknu-li uzavře.
Kdo vás vlastně k hokeji přivedl?
Já jsem kluk z vesnice - Vochova. Tam byl rybník, který vždycky zamrzal dříve a rozmrzal déle, dodneška nevím proč (smích). Já jsem začínal ve čtyřech letech, kdy ještě hráli Vochovští krajský přebor, takže na rybníku byly mantinely, světla, hráči měli výstroj – kluka, jako jsem byl já, to samozřejmě přitahovalo. Bruslit jsem se učil sám poté, co jsem dostal našroubovávací brusle – ráno se v nich běhalo, odpoledne přišrouboval nůž a bruslilo se.
Když jsem byl větší, kolem mých osmi let, přijel za mnou kamarád Tonda Dub, že dělají v Plzni nábor do Škodovky, tenkráte se klub jmenoval Spartak Plzeň, že to zkusíme, třeba nás vezmou. My, vesnický kluci, jsme sem dorazili, tady už stáli plzeňští frajeři kolem mantinelu a říkali si cosi o buranech (smích). Nám to nějako nevadilo, rozdělili jsme se do skupin, museli jsme ukazovat překládačku doleva, doprava, dozadu, míchání s pukem atd. Když vše skončilo, vzali si mě stranou, dali mi veškerou výstroj, já jsme si akorát myslel, že se mi to zdá (smích). Ale Tondu nevzali.
Tím vším mi ale začaly komplikace. Do školy jsem chodil do Touškova, následně jsme šel pěšky do Kozolup, odtud vlakem na Plzeň a ve Vochově na zastávce mi dal děda akorát batoh s věcmi na trénink a já jemu ten ze školy. Takhle to fungovalo dvakrát i třikrát do týdne. Nebylo to tedy moc, dneska je toho více. Zase jsme ale dělali více sportů - fotbal, volejbal, ping-pong... Chtěl jsem říci tenis, ale ten spíše až déle, ten se bral jako sport pro bohaté, jako golf.
Kdy jste si poprvé řekl, tím bych se chtěl živit?
Já jsem o tom ani nepřemýšlel, že bych se tím mohl živit. Dával jsem si postupné cíle. V mladších žácích jsem se chtěl dostat základní sestavy starších, pak zase do dorostu. Když jsem byl v základu, chtěl jsem do první pětky atd. Hlavně jsem měl zpočátku nevýhodu, že jsem byl malý. Až do devítky jsem byl nejmenší ze třídy. Přání o výšce se mi splnilo až v sedmnácti, kdy jsem vytáhl během roku o osmnáct centimetrů. Zastavil jsem se na těch 183 cm a to si myslím, že je takový předpoklad proto, hokej hrát.
Měl jsem štěstí v dorostu, že v A-týmu začal generační problém. Byli starší hráči, střední generace žádná a my. Trenér Vlasta Sýkora, otec Marka Sýkory, nás tak vzal celou pětku dorostenců k sobě. Nejdříve Jirku Neubauera, Karla Trachtu, Sašu Burdu, poté i mě s Markem Sýkorou. Takže jsem v šestnácti hrál svůj první ligový zápas. Byl to takový raketový start, protože za osm let od náboru jsem se dostal do áčka.
To mi pomohlo do národního mužstva juniorů, se kterým jsem v roce 1968 ve Finsku vyhrál mistrovství Evropy. Tím jsem se dostal do podvědomí lidí, kteří dělali náběr na vojnu. Sice jsme měl i trochu smůly, že se tady spadlo, takže jsem prakticky byl hráč druhé ligy.
Po dokončení průmyslovky ve stejném roce jsme šel nakonec na přijímač do Jihlavy s tím, buď mi dají do Písku, Liberce atd. Tak jsem tam prvního července přišel, za pár týdnů přišli Rusové, tak jsme házeli po tancích rajčata, pač zbraně nám samozřejmě zabavili, až přišli ostatní a říkali, že si neuvědomujeme, že jsme ve vojenském, že nás můžou klidně zastřelit (smích) Každopádně, první měsíc jsme jen pochodovali, rozebírali samopal a až první srpna vyjeli na led, začali trénovat. Já byl jediným hráčem z druhé ligy, tak první zájezdy do Itálie a Švýcarska jsem nejel, proto mě odveleli do Dukly Hodonín.
Ale teď co? V rádiu hlásili, že Dukla se nevrátí a bude hrát švýcarskou ligu, teď já jsem si říkal, jsme v Hodoníně, co se mnou za to udělají… Ale kluci se vrátili a začala příprava na ligu. Přišel za mnou Standa Neveselý (druhý trenér s Jaroslavem Pitnerem, pozn. autora) a zeptal se: ,,Hele mladej, chtěl bys zůstat v Jihlavě?” Já na něj tak koukal a říkal:,,Soudruhu majore, to je zbytečná otázka. Proč se mi ptáte. Každý, kdo sem přijde, by tu chtěl zůstat.“
A tak jsem začal ve čtvrté lajně. Zalíbil jsem se panu Pitnerovi, dal mi šanci ve třetí a začala liga.
Hráli jsme doma proti Brnu, velká rivalita, Dukla mistr, Kometa jí stále šlapala na paty. A můj první ligový zápas za Jihlavu jsme doma dostali 0:7. Tak jsem si říkal: „Hm, kamaráde, to vypadá opravdu na ten Písek nebo Liberec.“ Druhý zápas v Gottwaldově, my mistr, oni nováček, avšak po první třetině vedli 2:1, po druhé 5:3. O přestávce přišel trenér a jak se to dřív dělávalo, stáhl hru na dvě pětky. Tak jsem si začal rozvazovat tkaničky, smířen s rolí diváka. Najednou mi ale bylo řešeno, že nastoupím s Holíkama, nakonec jsme spolu odehráli celou sezónu. Ve Zlíně jsme nakonec vyhráli, dal jsem dva góly. To byl parádní rok, jsem se doopravdy hokejem bavil. Na druhou stranu mě dost pérovali, chtěli, abych na sobě ještě více makal (úsměv)
Po devíti kolech byla nominace do reprezentace, kam mě vybrali. Takže já jsem přišel prvního července do Dukly jako hráč druhé ligy a 26. prosince jsem hrál v Kanadě svůj první zápas za národní mužstvo. Pak jsem ale měl smůlu, protože v Bratislavě jsem byl přitlačen na mantinel, výsledkem byla vlasová zlomenina nad zápěstím. Takže jsem dostal sádru a devět kol jsem nehrál. To bylo ale v celé kariéře poprvé i naposledy, kdy mě omezilo zranění. Pak mi ovšem trvalo dva roky se dostat zpět do reprezentace. Konkurence veliká, protože hráči nechodili do zahraničí. Ono se sice pouštělo, ale až ve třiatřiceti letech. Takže jsem na své první mistrovství světa jel poprvé v roce 1974 a nepřežitě jsem až do roku 1981 reprezentoval, vyjma Katovic. Dostal jsem se i na post kapitána, na druhou stranu, když jsme na olympiádě v Lake Placid (1980) skončili pátí, tak jsem to pořádně schytal (úsměv). Ale byla to jediná akce, kde jsem nezískal medaili.
Vyhrál jste v sezóně 69/69 a 69/70 titul s Jihlavou, nemrzí vás, že to s Plzní nevyšlo?
Mi bude mrzet do smrti. To je jedna z věcí, kterou jsme nedokázali, i když jsme měli dobré mužstvo. Ale Sparta, Pardubice, Bratislava, nás vždy předčili, ti měli úžasná mužstva. Poté i Brno, Košice, Vítkovice.
V Dukle Jihlava jste působil dva roky, Plzeň jeden hrála druhou ligu, jaké to pak bylo nastoupit proti svým?
5:2 jsme tady dostali (smích). A to nebyla náhoda, opravdu nás přehráli. Byla parádní atmosféra, stadion ještě ve výstavbě, takže tolik lidí se nevešlo, i přesto člověka mrazilo. Navíc lidi měli „rádi“ Jardu Holíka, on je také provokoval potom, tak na něj o to více bouřili (smích). Po porážce pak v kabině řval, ježiši marjá to bylo něco! Diváci na něj křičeli, smáli se mu, on to následně přenesl na nás (smích) Každopádně pocity byly zvláštní. Člověk neví, jestli má jásat, když dá gól. Ale myslím si, že se vždy má makat na plno za mužstvo, za které se hraje. Po svém návratu jsem se zase chtěl vytáhnout proti nim.
Dal jste Plzni gól?
Tady ne, ale v Jihlavě dost, tak jeden, dva vždycky (úsměv) Tam Plzeň dostávala třeba 7:2, 5:2, takové větší výsledky.
Vzpomenete si na svůj první gól?
No.. Já na ty statistiky nikdy moc nebyl, ale myslím, že během prvního zápasu za Škodovku proti nějakému ruskému týmu, asi Novosibirsku. Jsem se akorát vrátil z toho mistrovství Evropy ve Finsku a dal hattrick.
Takže jste mi i odpověděl, komu jste vstřelil svůj první hattrick…
No vidíte (smích). Na druhou stranu to nejde srovnat s utkáním v juniorech, kdy jsme hráli na Kladně proti PZ a vyhráli jsme 7:1, protože já dal šest branek. Jejich trenér jim pak nadával: „Vy jste úplně pitomí, drželi jste všechny ostatní a tohohle tam necháte lítat.“ (smích) Bohužel jsem ke konci zápasu byl naražen a hrudní kost mi pak bolela celý rok, ale hrát se s tím dalo.
Které mužstvo pro vás bylo největší soupeřem?
V lize to bylo dané. Takové ty klasické štace – Bratislava, Košice, Jihlava, Brno, tady místní derby se Spartou či Litvínovem. Mě tedy bavilo hrát kdekoliv a s kýmkoliv.
Teď se mluví ve fotbale o možném spojení české a slovenské ligy, jak byste se tvářil na stejnou věc po letech opět i v hokeji?
Když jsme hráli my, byly ze Slovenska dva mančafty, později se přidal Trenčín, zbytek stejně byly české kluby. Já bych spíše zredukoval počet a zvýšil konkurenci i kvalitu. Nevím, jestli jejich liga má takovou kvalitu jako naše.
A co reprezentace?
Když vidím, jaké hráče máme k dispozici, myslím, že bychom museli hrát většinou o první fleky.
Na jakého své spoluhráče vzpomínáte nejraději?
Já jsem celou kariéru v Plzni odehrál s Markem Sýkorou, se kterým jsme byli velcí kamarádi, navštěvovali jsme se i s rodinami. Když jsem odešel do ciziny, tak jsme se trochu odcizili, což je veliká škoda. Poté to byly etapy v národním mužstvu. První mistrovství světa jsem působil s Ivanem Hlinkou a Jirkou Holíkem, poté Milan Nový, Eda Novák. Nejvíce jsem se ale hokejem bavil s Jirkou Novákem a s Vláďou Martincem, to bylo opravdu úžasné! Co všechno dokázali vymyslet na ledě, opravdu pohádka.
U reprezentace zůstaňme. Zahrál jste si i olympiádu v roce 76, kde jsme skončili druzí, co podle vás chybělo k cestě na úplný vrchol?
Zdraví. Celou výpravu postihla chřipková epidemie. Léčilo se různě, bohužel náš lékař udělal průšvih, protože Frantovi Pospíšilovi podal proti kašli Kodein a neuvědomil si, že obsahuje stopy morfia. Takže při kontrole neprošel dopingovou kontrolou a my po vítězství s Poláky 11:0 jsme najednou přišli o body. Já jsem třeba hrál s osmatřicítkou horečkou. Na turnaji jsem platil za levé křídlo dozadu, tak mi pak zase vyčítali, že jsem dával málo gólů. Ale to je jedno, se stává. Mrzí mě spíš, že jsme tři minuty před koncem vedli nad Ruskem 3:1, pan rozhodčí Kompala ze západního Německa nás poslal do tří a oni vyrovnali a měli klid, protože jim remíza stačila. Pak jsme si stejně nechali dát ještě jednoho a podlehli jsme. Tři góly za tři minuty. V tom je ten hokej krásný i krutý. Když ale vidím, za co jsme byli vyloučeni, tak to považuji za skandál. Bohužel se nedalo nic dělat. Tam jsme na olympiádě byli nejblíže zlatu vůbec. Později ho kluci vybojovali v Naganu, ale my mohli dřív (úsměv).
Jak vzpomínáte na spoluhráče Holíka, Martince, Augustu, Hlinku, trenéra Guta…
Úžasná doba, mládí (smích).
V témže roce se hrál Kanadský pohár, vůbec první, také stříbrná medaile, opět velmi blízko ke zlatu…
Kanaďani vše pojali s velkou slávou, aby to jo vypadalo. Takže jsme z Montrealu do Toronta na zahajovací recepci letěli letadlem tam i zpátky a podobně. Před turnajem jsme s nim odehráli přátelské utkání, ve kterém jsme dostali 3:7 – to byli jo na koni. Následně ve skupině jsme porazili Švédsko, Rusko i je - 1:0! (smích) Ti byli z toho úplně vyplesknutý. Vlado Dzurilla podal famózní výkon, takhle chytat brankáře jsem snad ani už neviděl, alespoň v té době. Každopádně nás začali brát vážně, potkali jsme se ve finále. V Torontu jsme dostali 0:6 a bylo to 1:1 na zápasy. Rozhodující souboj se hrál za dva dny v Montrealu, kdy jsme dlouho prohrávali, dokázali se do zápasu vrátit, ale v prodloužení jsme podlehli. Já mám doma dres Darryla Sittlera, ten rozhodl, protože u nich nikdo neměl pětadvacítku, u nás zase sedmadvacítku a jak jsme tam tak stáli a dívali se, tak jsme si je vyměnili. (úsměv) Dělávalo se to číslo proti číslu. Ale už za mnou byli Kanaďani, abych ho dal do síně slávy.
Měli jste třeba nějaké problémy, aby vás tam pustili?
My v národním mužstvu jsme se s tím nepotýkali. Zařizovat jsme nic nemuseli. Museli jsme jen mít úroveň se tam dostat.
V tom roce byly tedy tři velké akce, nepřijde vám to trochu přehnané?
Asi jo. Myslím si, že když je olympiáda, tak by mistrovství světa být nemělo. Dneska je problém seskládat vše na jeden vrchol, natož na dva.
Zlata jste se dočkal na MS o rok později ve Vídni, je to země pro nás zaslíbená?
Tam se nám dařilo. Až tedy na zápas s Kanadou. Ta na nás vlétla a seřezali nás jako žito – 2:8. Poslední zápas byl Švédsko s Ruskem, tak jsme si říkali, že si to určitě pohlídají. Jeli jsme se převléknout do hotelu, po návratu chybělo pět minut do konce, Švédové vedli 3:1 a my nevěřili vlastním očím. Nakonec vyhráli, tím pádem i my. Z toho byl skandál na závěrečné recepci, kdy předseda Zabeckij řekl, že se opakuje historie z roku 1948, kdy nám také pomohli Švédové k prvnímu místu. A náš prezident Andrs se u razil a říkal:,,Tak a jdeme domů! Všichni zvednout a domů!“ Tak jsme říkali:,,Zdeňku neblbni, kam bychom chodili“ Než ho uklidnili, tak on pořád: ,,Nám nikdo nepomohl. My jsme si to zasloužili, máme nejvíce bodů!“ A to je zase pravda.
Prvního a čtvrtého tam dělily dva body, Rusové skončili až třetí…
A Kanaďani vypadli, to byla velká překvapení. Ti byli zas přesvědčeni, že Rusko podlehlo Švédsku, aby oni byli čtvrtí. Navíc v tomto roce 1977 byl poprvé výběr profesionálů. Startovali Phil Esposito, Ron Ellis, Walt McKechnie, Guy Charron či Dennis Kearns atd. To byly hvězdy! Já když je viděl, jsem si akorát říkal: „Ježiš, copa s nima budeme dělat.“ No, jenže před turnajem jsme s nimi v Praze hráli přátelák, dostali od nás 6:1. Ty byly nasr. .. hodně naštvaný, navíc McKechnie se chtěl pořád rvát, takový trochu blázen. Nikdo mu nic neudělal, jemu však seplo v hlavě a už to šlo.
Jako v Čechově…
Asi tak. Ti jsou ostuda hokeje.
Vraťme se k tématu, s Rusi jste vedli 4:0 na začátku druhé třetiny a do poloviny zápasu soupeř snížil na 4:3, ale výsledek se již nezměnil, byly to velké nervy?
Oni byli nebezpeční, protože když se chytli, nešli zastavit. Byli rychlí, kombinačně zdatný. V závěru jsme výsledek ubránili jen silou vůle.
Švédové zase vyrovnali pět minut před koncem na 1:1, ale vy jste vzápětí rozhodl, je pro vás tenhle gól tím nejdůležitějším v kariéře?
Asi ano. Rok jsem následně běžel na Branky, body, vteřiny. Bylo to fajn, každou neděli jsem se viděl v televizi (smích). Tím, že jsme je porazili, jsme se stali mistry světa, takže určitě má nejdůležitější branka.
Na sklonku kariéry jste se vydal do Lausane a Grenoblu, co vás k tomu přivedlo?
Já byl ještě v roce 1981 draftován do NHL do Detritu Red Wings, ale protože mi bylo třiatřicet let, tak jsem si to rozmyslel a šel do Švýcarska. Mrzí mě to do dneška. Další rok po mně šel Franta Černík s Vlastou Chalupou, kteří tam hráli úplně normálně. Já jsem byl první oficiálně draftovaný hráč od nás s povolením atd. Již v roce 1974 se prosadili Venca Nedomanský s Ríšou Fardou, ale ti utekli. Pan Bukač mi pořád říkal, že tam musím jít, že na to mám, na druhé straně jsem zase poslouchal, jak když budu první, tak mě akorát zmlátí, zpřeráží nohy, že jim beru práci (smích). Tak jsem si říkal: ,,No a co mám dělat?“ Pak za mnou přišla bývala žena s postojem, že je to dálka, co škola. Rozhodl jsem se proto pro Lausane, kam jsem šel s Jirkou Novákem. Tam jsme se hokejem bavili, protože oni ho ještě příliš neuměli, jsme vynikali, byli jsme za hvězdy, ale bylo mi líto, že jsem nevyužil nabídky ze zámoří.
Bylo něco, co vás ovlivnilo při rozhodování o konci kariéry?
Já to prožíval asi podobně jako dnes třeba Martin v Plzni nebo jeho jmenovec Ručinský z Litvínova. Mně se prostě nechtělo končit. Po dvou letech v Lausane jsem šel do Grenoblu, kde jsem končil až asi ve dvaačtyřiceti. Jsem si říkal, dokud na to mám, budu hrát. Bavilo mě to, poté jsem dělal i hrajícího trenéra. Povedlo se mi naskočit dobře, protože hned v prvním roce jsme udělali francouzský titul. Nastartoval jsem tedy tuto kariéru, jenž jsem z 95 procent prožil v zahraničí. Po titulu jsem dostal nabídku ze Švýcarska, kam jsem se vrátil, sice ligu B, ale dobré podmínky. Říkal jsem si, že to zkusím, snad s mančaftem postoupíme. Strávil jsem v kantonu, kde se mluví francouzsky, takže jsem neměl žádnou jazykovou bariéru, kolem šesti let. Ze Sierre jsme šel do Martini. Protože kluci ráno pracovali, trénovali až odpoledne, já dopoledne kromě vodění dcerky do školy neměl co dělat, začal jsem spolupracovat s nadací pro postižené děti. Připravovali jsme jim hodiny tělocviku, různé olympiády – práce mne opravdu obohatila, člověk si více váží svého zdraví. Když jsme viděl některé případy, tak mi až zamrazilo. Na druhou stranu ve Švýcarsku mají velkou výhodu, že ty děti neschovávají. Berou je do společnosti, aby se alespoň trochu zapojili. U nás, nevím, jak nyní, ale dříve byla tendence, když měl někdo postižené dítě, ho schovávat, aby ho nikdo neviděl. Tam je dokonce vyučovali, takže oni uměli na soustruhu a fréze a podobně.
Nyní působíte v Plzni jako obchodní ředitel, co je náplní vaší práce?
Starám se o stávající sponzory, snažím se získávat nové kontakty, dělat smlouvy, starat se o chod během celé sezóny VIPky i dalších věcí. Každopádně práce se sponzory je prioritní.
Máte v jednání se sponzory třeba výhodu?
Tak nevím. Ať řeknou oni. Ale jsem často překvapen, kolik lidí si mě ještě pamatuje. Mám již nějaký věk, přesto mi potkávají i lidi na ulici a zdraví mě. Nesmím mít teda čepici, to mě nepozná nikdo (smích).
První rok po vašem nástupu byl jistě velmi hektický, je již „trochu větší klid“?
Ono se uklidnilo jedno, přišlo druhé. Jak říká pan Donutil: „Pořád se něco děje.“ Je to škoda. Myslím si, že tady ta aféra se dala řešit úplně jinak, v klidu. Je to zdramatizované i nafouknuté. Oni na něco přijdou po tak dlouhé době a trestají nás tímto způsobem? A víte co, já o tom raději nebudu mluvit. Abychom zas nedostali pokutu. Opravdu ne, nezlobte se.
Co se vám na dnešním hokeji líbí a co vám naopak chybí?
Líbí se mi tempo a nasazení, ale co já bych nebyl schopen je zpracovávání puků vyhozených po mantinelu. Dostávat rány do zad od beků, nevím, jak jsou kluci schopný to vydržet.
Jak se změnila atmosféra na stadionech?
Podle mě ani moc ne. Rozhodně ne tady v Plzni. Tady vždy byli dobří fandové, kteří stáli za mužstvem, ať se dělo, co se dělo. My máme výhodu, že i když se mužstvu nedaří, tak pořád těch 5000 skalních fandů dojdou na zápas. Podle mě jsou to praví fandové. Když jsme první a každý si řekne: ,,hurá na hokej!“ - to je jednoduché. Já uznávám nejvíce ty, kteří přijdou i když je mužstvo dole.
Říkalo se vám plzeňský expres, poznal jste někdy hráče, o kterým byste si řekl, to jsem celý já?
Co se týče rychlosti, měl jsem rivala – Frantu Černíka. Si vzpomínám, pronesl jednou Franta Pospíšil, že by nás na Kladně mít nemohli, že prý když startujem, tak bychom jim přesekali trubky (smích) Já neříkám, že byl pomalý, byl spíše silný, tvrdý bek a on si nás vždycky zavolal a něco zahlásil, třeba: ,,Hele, vy mi hrozně štvete. My jedeme dokola a vy si již po druhém kole vidíte záda.“ Samozřejmě jsem řekl slušnou verzi (smích).
Spousta vašich vrstevníků se věnuje treneřině, hlavně mladých, ještě byste si na ní troufnul?
Věnoval jsme se tomu poměrně dlouho. Dneska nevím, jestli bych ještě měl tu správnou trpělivost. Pracoval jsem s nimi ve Švýcarsku a Německu. A třeba ve Francii jsem měl smlouvu na A-tým i děti. Někdy jsme třeba se všemi kategoriemi strávil celou sobotu na zimáku. Ať již jako trenér, popřípadě dozor. Ale bavilo mě to. Oproti dospělým se děti nemusejí pobízet, spíše brzdit.
U nás se často mluví o brzkém odchodu mladých za moře, jaký vy máte názor?
Takhle, já u mládeže nepracuji, takže mi nepřísluší hodnotit. Mohu pouze říci zodpovědně jednu věc, že odchod ve čtrnácti, patnácti či šestnácti sám do Kanady je nesmysl. Já bych se je také snažil podržet do té doby, než oni a jejich rodiče dostanou rozum nebo než se něco naučí. Tam jdou do rodin, ani se pořádně neví do jakých, trenéři jim tam dají co proto. Pokud nejsou největší hvězda, tak je budou dusit.
Mluví se o velké vině agentů…
Ale jo, oni dělají svojí práci. Jsou za to placený, snaží se těch kluků tam dostat co nejvíce. Už pak záleží na rodičích, jak se k tomu postaví. Je nesmysl, když začnu s dítětem, aby začalo hrát hokej a v deseti letech přemýšlet, že bude hrát NHL. Se nemusí vůbec stát.
Stíháte při pracovním vytížení sledovat zápasy indiánů?
Ano, buď nahoře ve Vipce či dole u mantinelu, kde je to opravdu hektická atmosféra (smích). Občas pobíhám po stadionu, ale stíhám se i dívat. Docela je prožívám, jsem si myslel, že nebudu, ale je to těžší, než když jsem byl hráč.
Vnímáte větší zájem sponzorů po zisku Prezidentské trofeje?
Takhle bych to asi neřekl. Řekl bych, že je to pořád hrozně těžké. U nás byla priorita si udržet ty sponzory, kteří nám pomohli v nejtěžší situaci. Navíc se nám nyní podařilo přilákat nové subjekty.
Říkáte si: „teď měl přihrát, teď zase vystřelit.“ ?
Občas si to říkám. Radit bych mohl, ale máme dva trenéry, tak se do toho nepletu. Každopádně situace si hodnotím podle svého. Jsem v hokeji od čtyř let, nějaké zkušenosti možná mám (úsměv).
Děkuji za rozhovor.
-----------------------------------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------------------------------------
-----------------------------------------------------------------------------------
