Profil hráče: Josef Řezníček

Josef Řezníček je bezesporu jednou z největších postav historie plzeňského hokeje. Postavou malý, výkonem velký, to platí již dlouhá léta. Během své kariéry si zahrál na mistrovství světa, byl nejdražším hráčem československé nejvyšší soutěže, dovedl Plzeň ke stříbrným a bronzovým medailím a navíc bavil a baví diváky svými technickými kousky a chytrou hrou.

K hokeji se přitom plzeňský rodák dostal poměrně pozdě. Už v tehdejší době většina hráčů začínala s hokejem mnohem dříve než v devíti letech. “Do devíti let jsem žil na Tachovsku a do Plzně jsem se přestěhoval až po rozvodu rodičů. Ve třetí třídě mě na zimák přivedl jeden kamarád,” popisuje své začátky Josef Řezníček. Poprvé se na společné týmové fotografii před startem soutěže objevil již před sezónou 1983/84. Jako junior stihl odehrát pět utkání. Svůj gólový účet v 1. lize načal v sezóně 1984/85, kdy hrála plzeňská Škoda proti Slovanu Bratislava. Celek nabitý reprezentanty dostal tehdy nezapomenutelnou nakládačku 14:1, k čemuž jednou trefou přispěl i Josef Řezníček. “Za Slovan tehdy hráli Pašek, Rusnák, Dornič, Pukalovič a další velká jména. Navíc bylo tehdy vyprodáno. Jak Plzeň střílela další a další góly, hvězdy soupeře postupně odcházeli a Slovan dohrával pouze s torzem hráčů,” vzpomíná.

Po sezóně nastoupil dvouletou vojenskou službu. “Měl jsem šanci probojovat se na MS “20”, které se hrálo v prosinci v Kanadě, a tak mě trenér Neveselý poslal do jihlavského béčka do Písku, kde jsem dostal možnost pravidelně hrát. Trénoval tam pozdější trenér Plzně Karel Pražák. Co se týče volnosti, bylo to tam horší než později v Jihlavě. Bydleli jsme v kasárnách.” V prosinci pak odjel na šampionát dvacítek do Kanady, kde Československo obsadilo páté místo. Po návratu již zamířil do Jihlavy a setrval tam až do konce vojny. V Jihlavě se tehdy zranili tři obránci a mladý Plzeňák se rázem dostal do základní sestavy. “V šatně se zvedl Radek Svoboda a řekl, že si mě vezme na starost. Od té doby jsem hrál,” popisuje Řezníček důležitý moment svojí kariéry. Druhou sezónu pak odehrál po boku Luďka Čajky. “Byli jsme velmi dobrá parta. Nemluvím jen o hokejové stránce, prožili jsme spolu na vojně spoustu zážitků. Já jsem se na vojně také oženil,” usmívá se. S Jihlavou skončil v obou ročnících třetí po základní části, ale v play-off československé ligy se Jihlava vždy dostala do finále, kde si Řezníček dvakrát zahrál prodloužení rozhodujícího pátého utkání. V sezóně 1985/86, rozhodovaly až samostatné nájezdy, v nichž v nervydrásajícím vyvrcholení Dukla s Košicemi prohrála až po druhé sérii penalt. O rok později Jihlava podlehla ve finále pátého utkání Pardubicím “už” v prodloužení… “Pro mě to bylo něco úžasného, byl jsem ve velké euforii. Finálové porážky jsem nebral jako neúspěch, tehdy byli dobří hokejisté hodně posíláni na vojnu i do Trenčína a úroveň jihlavského hokeje v těchto sezónách o trochu klesla.”

Řezníček se pak vrátil do Plzně, kde zářil v obranné dvojici s Jiřím Jonákem. Jako kapitán dovedl Škodu Plzeň k největšímu úspěchu od konce padesátých let. V sezóně 1991/92 byla Plzeň nejúspěšnějším týmem základní části a v play-off dokázala v rozhodujících pátých utkáních zdolat Spartu i Vítkovice. Škoda tehdy nastupovala v klíčových utkáních bez celé řady zraněných opor, další překonávali velké bolesti. To byl případ i plzeňského kapitána. Do rozhodujícího utkání na domácím ledě postavil trenér Sýkora pouze čtyři obránce a mezi nimi nechyběl zraněný Josef Řezníček. “V závěru již vyhraného utkání jsem se nešťastně srazil se spoluhráčem a s porušenými kolenními vazy zamířil na operační stůl.” Ve finále pak Plzeň porazil svými úniky trenčínský mladík Žigmund Pálffy a poslední naději Plzně tehdy utnul plzeňský rodák rozhodčí Jiří Lípa, jenž neuznal Kreuzmannovi regulérní gól poté, co neukázněný trenčínský divák vhodil na led druhý puk. “Tohle druhé místo pro mě znamenalo mnohem víc než předtím dva úspěchy v Jihlavě. Bylo to vyústění dlouholeté snahy. V Jihlavě byli nejlepší hokejisté z ligy, skoro poloviční nároďák. V Plzni byli průměrní hráči, kteří podávali nadživotní výkony,” porovnává.

Po sezóně Řezníček plzeňské mužstvo opustil. “Do ledna 1992 se museli hráči, kterým končila smlouva, vyjádřit, zda chtějí zůstat nebo odejít do zahraničí. Brali jsme tehdy já, Volák, Kořínek a Vlček všichni shodně 11 000 korun a chtěli jsme zvýšit plat na 22 000. Plzeňské vedení nám řeklo, že nám dá jen 13 000. Tak jsem řekl, že přestoupím a vyřídil si povolení hrát v zahraničí.” Do Plzně tehdy přijel tehdejší trenér druholigového německého Weisswasseru Zdeněk Haber jednat o přestupu obránce Ivana Vlčka. Ten však na poslední chvíli smlouvu s Plzní podepsal a současný prezident Keramiky se začal zajímat o možný přestup Řezníčka. “Oni mě podle dohody měli pustit. Vedli to tady tehdy hrozní lidé, nemohu je ani jmenovat. Jejich závěr byl, že mě pustí, ale za odstupné 200 000 marek, což byly v té době pro druholigový klub nezaplatitelné peníze. Prostě jen chtěli, aby bylo po jejich,” vzpomíná obránce na tehdejší peripetie, které se dosud v tisku neobjevily. “Zasekl jsem se a řekl, že pod nimi už v Plzni hrát nebudu.” Řezníček se nakonec dohodl na přestupu s Olomoucí. Podle tabulek stál tehdy 756 000 korun, což ho v tu dobu pasovalo na nejdražšího hráče historie československé ligy. Potíž ovšem byla v tom, že Olomouc tolik peněz neměla, a tak se místní podnikatelé tajně domluvili s německým klubem na tom, že po dvou měsících pustí Řezníčka na hostování do Weisswasseru.

“V Olomouci tehdy trénoval Alois Hadamczik a chtěl dohodu o hostování ve Weisswasseru překazit, aby mě udržel v mužstvu co nejdéle. Začal rozhlašovat, že se sází na zápasy a uplácí. Tohle mě tehdy opravdu naštvalo, ale když mě pak v roce 1994 lákal do Třince, tak jsme si všechno vyjasnili.” Řezníček podepsal s Olomoucí čtyřletou smlouvu a bylo domluveno, že Weisswasser bude každý rok Olomouci splácet peníze za hostování. “První rok zaplatil německý klub asi 400 000 korun,” přidává Řezníček přibližnou částku. "V sezóně 1994/95 si řekla Olomouc za hostování místo domluvených 10 000 marek hned 40 000. Kluby spolu vedly spor u IIHF a já nesměl hrát. Na tři týdny mě proto poslali do finského klubu HPK Hameenlinna. Chtěli mě tam, ale byl jsem tam sám na hotelu bez rodiny. Doma jsem měl dvouletou dceru a devítiletého kluka, telefonování mě stálo šílené peníze, platové podmínky byly o něco horší než v Německu a navíc jsou ve Finsku vysoké životní náklady,” vypočítává.

“Bydlel jsem tam sám bez rodiny na hotelu a trápilo mě, co bude dál. Měl jsem hodně času přemýšlet. Rozhodl jsem se, že se vykoupím z kontraktu sám. Peníze, které jsem si vydělal v Německu, jsem investoval do vykoupení vlastních práv. Uzavřel jsem pak s Weisswasserem lepší smlouvu. Od té doby vlastním svá práva. Práva na jiné plzeňské hráče vlastní klub, ale kdyby vypršela smlouva mě, odstupné by nezískala Plzeň ale já sám,” říká.

V roce 1994 se z Weisswasseru vrátil na play-off do Olomouce. Spolu s ním přišel na vyřazovací část posílit moravské město i Jiří Dopita a mužstvo vyválčilo premiérový titul v české extralize. Po dvou letech ve druhé lize se Weisswasser Füchse přejmenoval na Sachsen Füchse a dva roky působil v DEL. Řezníček hrál v týmu ústřední roli, v sezóně 1995/96 byl jako obránce druhý v kanadském bodování týmu za bývalým slávistou Vadimem Kulabuchovem.. Sachsen se dostal do finančních problémů, v klubu nebyl kvůli prémiím zájem vyhrávat a mužstvo skončilo poslední. “Dodneška mně dluží dva platy, ale už je to v podstatě nevymahatelné,” komentuje závěr svého německého působení.

Před play-off francouzské ligy ho pak německý celek uvolnil do francouzského Chamonix, kde v 10 utkáních zaznamenal 1 gól a 3 asistence. "Vypadli jsme hned v prvním kole play-off, pak se hrálo ještě o umístění, ale po vyřazení jsem se domluvil s vedením, že mě pustí domů. Tréninkově byli Francouzi na vynikající úrovni, herně jim však něco scházelo,” srovnává. “Moc se mi však tamní prostředí líbilo a už léta se tam chystám na dovolenou.”

Josef Řezníček byl již v tu dobu domluven s novým prezidentem Plzně Zdeňkem Haberem, že se vrátí domů. Plzeň tehdy před sezónou 1996/97 hodně posílila, přišli také Kučera, Vlček, Kořínek a v novinách se to tehdy hemžilo články "o dobrých holubech, kteří se vracejí". Sezóna se však Plzni vůbec nepovedla. “Myslím, že tu byl tehdy po odchodu Pejchara velký brankářský problém. Lidi také čekali, že Kučera v každém zápase ujede a dá dva góly. My jsme si mysleli, že to bude fungovat jako v roce 1992, bohužel to nešlo. Já si navíc v listopadu přetrhl vazy na levé noze a byl dva měsíce mimo hru.”

V sezóně 1997/98 se Plzeň probojovala do play-off proti Spartě, ale srazila ji do kolen nešťastná branka, kterou tehdy inkasoval pět sekund před koncem Dušan Salfický. Byl to tehdy šok nejen pro fanoušky, ale také pro hráče. “Já jsem se usmíval, jako když jsou lidé vyšinutí. Nevěřil jsem, že se to může stát. Na Spartě už byl rozhodující zápas z mého pohledu předem jasný.”

Ani v následující sezóně se Plzeň neprobila přes brány play-off. Tentokrát ji v tom zabránil opět po sérii na plný počet zápasů Třinec. Momentem, který z této série utkvěl plzeňským fanouškům nejvíce v paměti, byl souboj u hrazení mezi Josefem Řezníčkem a Liborem Procházkou. “Viděl jsem ho, jak vyskočil z trestné lavice. Byl jsem za vlastní brankou a on, ač byl obránce, šel napadat. Říkal jsem si: Aha, ten mě bude chtít sestřelit. Čekal jsem do poslední chvíle, až se odrazí a v ten moment jsem uhnul.” Plzeňský obránce se však jako vítěz necítil. “Viděl jsem, jak má oči v sloup. Bylo mi hrozně. Myslel jsem, že je mrtvý.”

O rok později v Plzni propukla opět hokejová euforie, když Řezníček dovedl jako kapitán západočeskou metropoli po osmi letech opět mezi nejlepší čtyři týmy. Po “válce” s Třincem nestačila Plzeň na v té době bezkonkurenční Vsetín. V té době Řezníček na ledě kraloval, pověstné byly jeho přesilovkové souhry s Pavlem Vostřákem do prázdné branky. “Měli jsme opět skvěle složené mužstvo. V ostatních mužstvech byla velmi silná konkurence, všichni se bili o vítězství jako o život,” říká o sezóně, kdy Plzeň vybojovala bronzové medaile.

Josefa Řezníčka reprezentační trenéři během jeho kariéry hodně opomíjeli. Ivan Hlinka se nechal několikrát slyšet, že obránce nemá reprezentační parametry a v reprezentaci si za něj nezahrál. “Já si 10 centimetrů přidat nemůžu. Musím hrát tak, jak jsem narostl. Když od Hlinky jednou šance přišla, řekli mi v den odjezdu na soustředění, že vzali někoho jiného. Jel jsem pak na soustředění za Bukače a po dlouhé přípravě, kde jsem hrál výborně, mě poslali domů. Bez důvodu. Řekl jsem si, že to nemám zapotřebí a od té doby pro mě reprezentace nebyla priorita,” říká. Přesto si Řezníček na světovém šampionátu zahrál – už v roce 1991 ve Finsku. “Příprava probíhala tehdy velmi chaoticky. Hráči vedli velké spory se svazem kvůli pojištění. Bylo to špatně manažersky zajištěné a vznikaly velmi trapné situace. Bylo moc brzo po revoluci. Hráli dohromady hráči z extraligy, kteří brali 7-8 tisíc měsíčně, hráči z finské a švédské ligy, kteří brali okolo 150 tisíc, a hráči z NHL byli ještě jiná kategorie. Tohle pohodu v mužstvu narušilo a skončili jsme až šestí,” vzpomíná.

Kromě největších úspěchů si zaslouží vyzdvihnout i další momenty kariéry Josefa Řezníčka. Určitě každý útočník by se chtěl chlubit přesností střelby jeho "zlatých rukou". Při Utkání hvězd v roce 1999 v Plzni vytvořil absolutní rekord, když na čtyři pokusy trefil všechny čtyři terče umístěné ve všech rozích hokejové brány, což se u nás dosud nikomu nepodařilo. “Trochu mě vyhecovala sázka s Dušanem Salfickým, že udělá striptýz na červené. Přišlo uvolnění a já to trefil,” usmívá se. Salfického striptýzu se však diváci na stadionu nedočkali. Gólem a přihrávkou navíc přispěl v Utkání hvězd k rekordnímu vítězství Západu nad Východem 13:4. ”Plzeňská čtveřice” Řezníček, Vlček, Kořínek, Pospíšil byla doplněná o tehdy kladenského Eiselta, vstřelila čtyři z úvodních šesti gólů a byla strůjcem obratu v zápase.

Nutno také zdůraznit, že až neuvěřitelná je úspěšnost tohoto obránce při samostatných nájezdech! Rychlost kličky a střely z jeho rukou slavila úspěch hned v důležitých momentech. Při čtvrtfinále proti Spartě Praha v sezóně 1997/98 překonal při samostatném nájezdu Milana Hniličku, ve slavném čtvrtfinále proti Třinci (1999/00) v pátém zápase nedal šanci mladému Vlastimilu Lakosilovi. V sezóně 2001/02 neuspěli tváří tvář proti Josefu Řezníčkovi v ligovém zápase ani Oldřich Svoboda či Jiří Trvaj při Utkání hvězd. V této herní disciplíně plzeňský kapitán patří možná ke světové špičce. Nejsem vůbec nervózní. Věřil bych si i v Naganu,” vyloudí na tváři úsměv. “Nemůžu zakončovat pořád stejně jako to dělá Martin Procházka. Mám své oblíbené zakončení, ale čekám často na to, co udělá gólman. Nejvíce si cením mé postupové penalty v play-off s Třincem,” dodává na závěr.