Švíka nezlomila ani třetí řada v šesté třídě

Plzeňských odchovanců je v kádru Keramiky pomálu. Je to k nevíře, ale když si odmyslíme generaci rodáků z poloviny šedesátých let, do které spadají Řezníček s Volákem, byl do příchodu Zdeňka Šmída nejstarším plzeňským odchovancem dvacetiletý Jan Švík. Všechny klacky, které mu lidé v domácím prostředí házeli pod nohy, se od něj odrážely jako bumerang a letos se Švík definitivně stal stabilním článkem plzeňské základní sestavy.

Jan Švík se k lednímu hokeji dostal díky své o pět let starší sestře, kterou rodiče pravidelně doprovázeli na krasobruslařské tréninky. ”Chodil jsem samozřejmě s rodiči, takže jsem byl od malička na zimáku,” říká střední útočník, jenž začal s hokejem v pěti letech. Sestra se stala přebornicí Západočeského kraje, ale v 17 letech musela kvůli zraněnému menisku s krasobruslením skončit.

První hokejové lekce dostával Švík ještě na venkovní ledové ploše, kde měl hokejový potěr svoje hlavní útočiště. ”Venkovní plocha byla ještě rozdělená na dvě poloviny. Začátečníci začínali na té menší a ti lepší se postupně přesouvali na větší půlku,” vzpomíná. Hokej se brzy stal hlavním zájmem jeho života. “Moc mi to bavilo, nikdo mě na zimák nemusel nutit. Na stadion mě vozili rodiče, kteří mi maximálně vycházejí vstříc doteď,” říká mladý hráč.

První soutěžní zápas odehrál ve 2. třídě proti Příbrami a Plzeň tehdy vyhrála 7:2. Úvodní gól své kariéry vstřelil o pár týdnů později na turnaji v Sokolově v zápase s Kladnem. Plzeň vyhrála 4:0 a Švík dal dva góly. Uvedené informace by upadly v zapomnění, kdyby si Jan Švík nevedl o své hokejové kariéře velmi podrobné záznamy. Švíkův hokejový deníček je vskutku neuvěřitelně pečlivý, podrobný, a je dalším důkazem toho, že Švík žije pro hokej tělem i duší. V deníčku najdete přehled všech zápasů a gólů, které hráč za svou kariéru odehrál, nechybí ani další zajímavé informace.

Centrem se Švík stal už ve 3. třídě. “Tehdy ke mně přišel trenér pan Vakeš a zeptal se, jak se jmenuju. Pak mi oznámil, že budu hrát centra.” V začátcích nastupoval hlavně vedle Radka Štefla, který hrál v loňské sezóně za Klatovy. Švík navštěvoval 18. ZŠ, kde k nejobávanějším kantorkám na škole patřila jeho matka, velmi poctivá ale zároveň přísná učitelka, která vyučovala český jazyk. Švík patřil k nejlepším studentům, až do 9. třídy nosil na vysvědčení samé jedničky. Jeho nejoblíbenějším předmětem byl zeměpis. “Troufnu si říct, že poznám většinu vlajek států světa.”

Zatímco ve škole permanentně exceloval, v hokeji se krize nevyhýbaly. Jeho první problémy přišly v 6. třídě, kdy ho začal trénovat současný trenér Klatov a někdejší centr slavné plzeňské řady Táflík-Pata-Černý Zdeněk Pata. “Trenér mě zařadil až do třetí pětky. V této kategorii hrají jen tři pětky a my jsme se dostávali ze všech nejméně na led, hráli jsme i nejmíň přesilovek. Trenér si prostě oblíbil jiné hráče. Shodou okolností však již nikdo z útočníků v prvních dvou pětkách hokej nehraje,” usměje se nesměle Švík. Hráč cítil křivdu, ovšem nepoddal se a rozhodl se bojovat. “Zvykl jsem si na to, že mi nikdo zadarmo nic nedá. Měl jsem horší spoluhráče, ale docela jsme se spolu pak sehráli a celkem se nám dařilo,” říká.

V tehdejším plzeňském týmu se o nějakém kolektivu vůbec nedalo hovořit. Tři pětky vytvořily tři uzavřené tábory, které proti sobě nesmiřitelně bojovaly. “Bylo to velmi vyhecované a když jsme na tréninku hráli bago, hráli jsme úplně naplno a do těla. Nic jsme si navzájem nedarovali. Neměli jsme se moc rádi. Trenér to podporoval, měl pocit, že mu první lajna bude vyhrávat zápasy,” říká s trochou křivdy v hlase Švík.

Jan Švík odehrál ve třetí formaci celkem čtyři sezóny! Nebylo prostě úniku… “Hrál jsem s Hamouzem a s Honzou Schneiderem. Hamouz skončil s hokejem po devítce, kdy na něj přišla puberta a začal mít nové zájmy. Honza je můj nejlepší kámoš. Ještě v dorostu hrál dobře, ale přechod mezi juniory mu nevyšel. Odešel do Rokycan a, jak vždycky říkám, z Rokycan už není cesty zpátky.” Kluci z útoku se však nevzdali a přes nepřízeň osudu se rvali dál. “Naučili jsme se spolu hrát a paradoxně nám tyhle problémy pomohly. První řada si zvykla, že má všechno zadarmo a pak se to v dorostu obrátilo proti nim.”

Doma samozřejmě nepříznivou situaci pořád dokola rozebírali. Trochu nerad se o podstatě problému rozpovídal i hráč. “Některé maminky praly doma dresy, když se sehnal sponzor, bylo třeba přišít nášivky. Mně se tyhle věci hrozně příčí. Nikdy jsem žádnou protekci neměl a ani bych jí nechtěl.”

S dorostem začal jezdit na zápasy v polovině 9. třídy. Někdy hrál třetí třetinu, jindy nahradil spoluhráče, kterému se nedařilo. Stabilní místo v základní sestavě neměl, přesto pro něj byl přestup do dorostu velkou motivací. “Dorost vedl trenér Bednář a u něj jsem cítil, že mají všichni stejnou šanci. Rád na něj vzpomínám, protože si vybíral hráče do mužstva podle tréninku. Měl jsem pocit, že dostávám prostor na ledě spravedlivě podle výkonu.” Švík se navíc posunul z centra na pravé křídlo. Mistr světa z Prahy 1972 Vladimír Bednář totiž praktikoval sytém se staženým centrem. “Já raději útočím než bráním,” vysvětluje přesun plzeňský rodák.

Po “zkušebním” půlroce se natrvalo usadil v základní sestavě dorostu. Trenér Bednář si prohodil post s trenérem Ruprechtem a odešel k juniorům. Václav Ruprecht se zase stal koučem dorostu. “První půlrok se mi celkem dařilo, už jsem nebyl tak vyjukaný. Ruprecht mě zařadil na levé křídlo do druhé pětky, ale hrál jsem s mnohem horšími spoluhráči. Nerozuměl jsem si s nimi na ledě ani mimo led. Zase jsem si říkal, že se z toho musím dostat. Snažil jsem se i s nimi hrát naplno a nerezignovat. Oni si mysleli, že hrají dobře… Byla to jedna z mých nejhorších sezón,” vypráví Švík. Trenér Ruprecht byl zastáncem hluboké defenzivní taktiky. “Velmi intenzivně bránilo celé mužstvo, hlavní bylo nedostat gól,” popisuje.

Ani dorostu ani juniorům se však příliš nedařilo, a tak si během Vánoc oba kouči vyměnili své posty znovu. “Čekal jsem, že se to zlepší a nakonec to tak opravdu bylo.” Plzeň postoupila do play-off, kde si v 1. kole vyšlápla na favorizované Vítkovice. Plzeň vyhrála 3:0 a 7:2 a postoupila dál. V té době se ovšem schylovalo k rozhodujícímu souboji o postup Rokycan z přeboru do ligy, a tak si Rokycany vytáhly z celku plzeňských juniorů nejstarší hráče. “Na sérii s Kladnem tu zbyli jen ti mladí. Bojovali jsme statečně, ale prohráli jsme 3:7 a 5:7. Byl jsem však snad u všech gólů, co jsme dali. V této sérii u nás hrál poprvé mladý Jarda Kracík, nastoupili jsme spolu v první pětce.”

Sezóna 1998/99 byla jednou z nejlepších sezón Jana Švíka. Jako mazák mezi dorostenci nastupoval v první řadě s Jaroslavem Kracíkem a Janem Schneiderem. “Rozhodovali jsme zápasy. Když jsme nedali góly, tak se nevyhrálo. Pohybovali jsme se okolo druhého místa v Čechách, což byl velký úspěch. Postoupili jsme do nadstavby, kde jsme skončili třetí o jeden vstřelený gól. V posledním zápase v Litvínově jsme potřebovali vyhrát a domácí vyrovnali při power-play na 6:6.” Od poloviny sezóny už Švík nastupoval i za juniory, celkem za ně v sezóně odehrál 8 zápasů. “V juniorech hráli už zase lepší hráči. Byl jsem rád, že jsem hrál a nemohl jsem si vybírat.”

Další rok od mužstva juniorů odešel Václav Ruprecht a k mužstvu přišel Zdeněk Pata. Trenér, který ho v žácích nechal nastupovat ve třetí řadě. “Měl jsem z toho trochu obavy, ale v týmu už byli jiní hráči. Pata tam neměl své tehdejší hráče. Hrál jsem s Topolem a Beldou ve třetí pětce, nemohli jsme myslet výš. Myslím, že nám to docela klapalo. Na první rok si myslím, že to bylo dobré. Nepostoupili jsme do nadstavby, skončili jsme až sedmí. Bylo to dlouho na pomezí, ale závěr se nám nevydařil.” Švík si na několik tréninků odskočil i do áčka. Ve utkáních v Českých Budějovicích a doma se Vsetínem se dokonce posadil na lavičku A-týmu i při extraligovém zápase. “Věřil jsem, že se jednou dostanu na led, ale nebyla příležitost.” Nakonec si zahrál za áčko alespoň tři přípravné zápasy.

Švík studoval sportovní gymnázium a stále si zpočátku udržoval výborné známky. “První pololetí jsem měl vyznamenání, pak dvojky, ale pořád jsem se skoro vůbec neučil. Byli jsme tam ve třídě čtyři hokejisti a často jsme tam dělali nepořádek. Byli jsme perfektní parta,” vzpomíná. Ve třeťáku pak přišly první trojky a velké problémy pak začaly ve čtvrťáku, kdy Švík začal hrát za áčko a měl individuální plán. “To jsem si pořád dopisoval sešity a nakonec dokončil čtvrťák se třemi čtyřkami. Odmaturoval jsem ale v pohodě, měl jsem jedničku, dvě dvojky a trojku z matiky. Ta nemusela být, byl jsem zbytečně nervózní a pokazil jsem to.” Hráč bral hokej opravdu vážně, na diskotéky dlouho vůbec nechodil. “Na první diskotéce jsem byl až v šestnácti letech a pil jsem tam kolu.”

V sezóně 2000/01 čekala Švíka první letní příprava s áčkem. Ovšem jako plnohodnotný člen seniorského týmu si zatím připadat nemohl. “Byl jsem tam jako junior bez smlouvy trochu navíc. Všichni měli tréninkový plán v posilovně, já nic, všichni dostali oblečení, já nic. Sám jsem si všechno řídil, připadal jsem si jako páté kolo u vozu. Přišel jsem pak na první trénink do šatny a moje jméno nebylo nikde. Šel jsem se tedy zeptat trenérů a oni mě řekli, že začnu v juniorech, že se mnou počítají a že se uvidí. Ale nějak jsem si to nebral. Jsem odmalička zvyklý, že se se mnou nikde nemydlí.”

Celé září strávil v juniorech. Hned v prvním zápase vstřelil čtyři branky a hlavně díky jemu vyhrála Plzeň v Karlových Varech 5:4. Hrál opět v první řadě s Beldou a Topolem a dařilo se celé pětce. V říjnu se pak zranilo plno hráčů a Švíka trenéři povolali k áčku. “Jezdil jsem sice s áčkem, ale prvních sedm zápasů jsem seděl jenom lavičce. Pak jsme hráli doma s Becherovkou, prohrávali jsme 2:3 a v průběhu druhé třetiny mi pan Sýkora řekl, abych se rozcvičil. Naskočil jsem na pár střídání a nakonec jsem ve třetí třetině zápas dohrál, remizovali jsme nakonec 4:4. Po tomto zápasu jsem dostal svou první prémii.”

Hráč může v extralize nastoupit bez smlouvy pouze k jednomu utkání. Po zápase s Karlovými Vary tedy agent vyjednal Švíkovi první smlouvu s Plzní. Neobsahovala žádný základní plat, hráč hrál jen za prémie a délka kontraktu byla na tři plus jeden rok. “Ta smlouva už samozřejmě neplatí, podepsali jsme k ní dodatek,” usměje se Švík. Švík začal poté nastupovat prakticky v každém zápase ve třetí nebo čtvrté pětce. Plzeň se potýkala se spoustou zranění a Švík nastupoval až do konce sezóny pravidelně.

S trenérskou dvojicí Sýkora – Rulík měl již jen dobré zkušenosti. “Pro trenéra je důležité rozpoznat, co kdo umí, s kým by měl hrát a správně stanovit taktiku, to měli zmáknuté moc dobře.” První gól vstřelil v domácím utkání s Vítkovicemi brankáři Trvajovi. “Dostal jsem od Ivana Vlčka přihrávku zpoza branky a zasunul puk do sítě. Nakonec jsme vyhráli 4:1.” Na konci sezóny pak sehrál dvě utkání play-off za Písek v Chomutově. “Prohráli jsme oba zápasy,” vzpomíná na krátkou anabázi.

Letní přípravu před sezónou 2001/02 zahájila nová trenérská dvojice Liška – Černý. “Přípravu trenéři udělali dobře, já měl bohužel zdravotní problémy. Nejprve jsem byl nemocný, pak jsem si zlomil ruku. Na led jsem se dostal až druhý týden a pak jsem začal hrát v přípravě ve druhé pětce místo Michala Straky, který byl zraněný.” Trenér Liška doma preferoval hru na tři útoky, venku mužstvo hrálo na čtyři lajny. Neúspěšný začátek sestavu poznamenal, hodně se měnila, ovšem Švík hrál pravidelně. V televizním zápase si vysloužil pozornost médií jako oběť brutálního faulu Luďka Krayzela, po němž dostal vítkovický hráč sedmizápasový distanc a vedení vítkovického klubu s hráčem rozvázalo smlouvu. Zákrok sice vypadal nehezky, Švíka však dlouhodoběji nepoznamenal.

Po odvolání trenéra Lišky Plzeň zvítězila pod vedením Razýma s Kampfem na Kladně 3:1 a pak Švík odjel na týdenní soustředění reprezentace do dvaceti let. “Po návratu jsem odehrál jeden až dva zápasy a pak mě ze dne na den trenéři oznámili, že místo mě pojede do Vítkovic Topol. Přestal jsem hrát extraligu, ani se nesvlékal k zápasům a seděl jsem jenom na tribuně. Prý jsem měl špatný přístup k tréninku.” Švík cítil, že se mu nominace na mistrovství světa dvacetiletých vzdaluje. Když pak byla konečná sestava pro turnaj oznámena, Švík v ní opravdu chyběl. “Tušil jsem to. Tři dny po oznámení nominace si mě pak zavolal pan Setikovský, jestli bych nechtěl na měsíční hostování do Karlových Varů. Řekl jsem, že bych chtěl, těšil jsem se, že půjdu do týmu, který trénují Sýkora s Rulíkem.”

V pondělí dorazil do Varů, v úterý ráno absolvoval první rozbruslení a večer již nastoupil proti Vsetínu. “Měl jsem dobrý pocit z pohovoru s trenéry. Věřili mě a postavili do druhé pětky, kde jsem nastupoval s Pavlišem a Němčickým. Docela se nám dařilo. V té době už ovšem bylo jasné, že na šampionát dvacetiletých nepojedu.” Za Becherovku odehrál 12 zápasů, v nichž si připsal dva góly a tři asistence. Karlovy Vary měly zájem o prodloužení Švíkova hostování, ovšem Plzeň za něj požadovala podle zákulisních informací, které se objevily v deníku Sport, nejlepšího beka Becherovky. “Vrátil jsem se d Plzně, trenéři mě dali do druhé pětky a odehrál jsem tam zbytek základní části, to bylo asi osm zápasů. Před play-off jsem si připsal pět kanadských bodů. Pak se však vyprázdnila marodka a já spadl znovu do čtvrté pětky.”

Letos před sezónou o Švíka projevily zájem Karlovy Vary, ovšem kluby se nedohodly, Švík zůstal v Plzni a dostává na ledě mnohem víc prostoru. “Letošní příprava byla míň náročná než ta Rulíkova, ovšem náročnější než ta s Liškou. Měl jsem pocit, že byla dobrá.” Prvních 14 strávil Švík až v páté pětce, pak však klub prodal Sedláka do Ambri-Piotta, Důras odešel do Ústí a Eiselt s Koreisem se zranili a Švík se posunul mezi hráče, kteří nastupují. Extraligovou sezónu odstartoval vedle Adamského a Krále. “Ti, co moc nehrajou, se často semknou. Dostávali jsme nejmíň prostoru, snažili jsme se hlavně nedostat gól.” Švíkova řada s Králem a Adamským nedostala po dobu své existence ani jedinou branku! Výkony této formace rostly zápas od zápasu a v 10. kole se konečně prosadili i střelecky. V prohraných zápasech s Libercem a se Vsetínem byla Švíkova řada nejlepší na ledě, ovšem střelecky se pouze jednou prosadil Adamský. Pak trenéři trochu překvapivě řadu roztrhli. “Začalo se míchat se sestavou a míchá se s ní doteď.” V poslední době dostává Švík na ledě více prostoru než dříve. “To mě moc těší, ale bohužel se moc nedaří v koncovce. Věřím, že to ještě přijde.” Letos odehrál osm zápasů i v juniorském dresu. Doslova kanonádu připravil Litvínovu, kterému nasázel čtyři branky, proti Pardubicím dal “jen” hattrick, navíc si však připsal čtyři asistence. Dva zápasy zatím odehrál i v dresu prvoligového Berounu.

Švík má za sebou i docela bohatou kariéru v mládežnických reprezentacích. “Vybrali mě do první pětky západočeského regionu, skončili jsme čtvrtí v republice. V šestnáctce jsem byl nominován do širšího výběru, ale do užšího už jsem se nedostal,” popisuje. S reprezentační sedmnáctkou vyrazil na tři akce. Ve 12 zápasech si připsal 3 góly a 4 asistence. “Docela se mi dařilo,” souhlasí. Osmnáctku tehdy trénoval Stanislav Berger, který Švíka do národního týmu nepovolal ani na jednu akci. Z ME “18” se pak reprezentace vracela s nejhorším umístěním v historii. “Asi tam nebyli ti nejlepší hráči, ovšem nechci, aby to vyznělo, že hovořím o sobě.” Trenéři Holík s Rulíkem ho poprvé pozvali na reprezentační akci už na podzim 2000. “Odjel jsem s týmem do Švédska a seznámil jsem se s mužstvem.” Na začátku další reprezentační sezóny absolvoval srpnový turnaj v Prostějově, kde nastupoval na pravém křídle Plekancovy formace. Na další turnaj odjel do Finska, kde však reprezentační dvacítka všechny zápasy prohrála. “Pak jsem přestal hrát ligu a nedostal jsem pozvánku na světový šampionát,” lakonicky konstatoval Jan Švík na závěr našeho povídání.