Dluhy se táhly celou mojí kariérou, ohlíží se zpět Procházka

P l z e ň - Útočník Keramiky Plzeň Radek Procházka je hokejovým věřitelem. Zažil dvě extraligové štace na severu Moravy, nyní zažívá druhou na západě Čech. Nadějný hokejista, člen juniorských reprezentačních výběrů si však příliš klidu neužil. V Olomouci i Havířově zažil velké finanční problémy klubu a dlouhé čekání na výplaty, s Karlovými Vary zase zachraňoval extraligovou existenci, potkaly jej zde také nepříjemné zdravotní problémy a výhružky lékařů o konci hokejové kariéry. Procházkova extraligová kariéra tedy doposud nebyla zrovna procházka růžovým sadem.

Prostějovského rodáka Radka Procházku přivedl k hokeji otec, který hrával aktivně fotbal a volejbal. Už v pěti letech začal pravidelně docházet na tamní zimní stadion a současně s tím hrál závodně i fotbal. "V létě jsem se víc věnoval fotbalu, v zimě hlavně hokeji," popisuje. Tímto způsobem dělil Procházka svůj čas mezi oba sporty až do 8. třídy. "Tam jsem se už musel rozhodnout," vzpomíná.

V Prostějově se nehrál mládežnický hokej na nejvyšší úrovni. Pokud chtěl Procházka držet krok s nejlepšími, byl pro něj jediným východiskem přestup do Olomouce. "Bylo tam mnohem lepší zázemí, lepší trenéři, mužstvo hrálo na špičce dorostenecké extraligy. Prostě tam bylo celkově mnohem lepší zázemí než v Prostějově," srovnává.

Po ukončení střední školy začal Procházka studovat v Olomouci strojní průmyslovku a začal tam bydlet na internátě. „Olomouc je sice od Prostějova vzdálená jen nějakých dvacet kilometrů, ale já nejsem moc zastáncem brzkého vstávání.“ Na pokoji bydlel s dalšími sportovci, hlavně hokejisty a volejbalisty. Na pokoji s ním bydlel například současný volejbalista prvoligového Pernštejna Jiří Štolfa. „My sportovci jsme měli volnější řád, nikdo se o nás prakticky nestaral. Mohli jsme přijít na internát v podstatě kdy jsme chtěli, ale myslím, že jsme toho moc nezneužívali. Byli jsme všichni takoví spáči. Zalezli jsme do peřin a spali.“

Procházka naskočil v Olomouci do dorostu a potkal se zde například s Kratěnou, Streitem nebo Polákem. „Byl to pro mě obrovský skok. Je to něco podobného jako tady u vás přijít z Rokycan do Plzně. Můj hlavní cíl byl udržet se v kádru.“ Už první rok se však prosadil do reprezentační šestnáctky, za kterou odehrál všechny turnaje. Do mládežnického výběru si jej vytáhl olomoucký trenér Miroslav Žáček, který tento tým vedl ve dvojici s Františkem Výborný.

Po sezóně přišli do Olomouce Michal Dvořák a Ľubomír Korhoň. S nimi vytvořil Procházka produktivní formaci a celý útok se prosadil i do reprezentačního výběru do 18 let. Na mistrovství Evropy v ruské Ufě vytvořili elitní útok, český výběr však obsadil až pátou příčku. „Měli jsme trochu smůlu. Prohráli jsme jen zápas s Finy a remizovali jsme s pozdějšími vítězi z Ruska 4:4. Ve skupině to však stačilo jen na třetí příčku a hráli jsme tak jen o 5.-8. místo.“

Olomouc byla v té době líhní vynikajících mladíků, svou kvalitou byli proslulí hlavně junioři. Prim hrála obávaná formace KBT – Kratěna, Broš, Tomajko, v obraně tvrdili muziku Martin Richter s Tomášem Vlčkem. Mezi takovými hráči nebylo lehké se prosadit. „Na druhou stranu jsme vytvořili vynikající tým. Začal nás trénovat Jiří Látal a dva roky po sobě jsme vyhráli titul mistra republiky,“ připomíná Procházka.

Jiří Látal posléze nastoupil u olomouckého áčka a začal dávat mezi muži šanci i „svým“ juniorům. „Já už jsem naskočil do áčka o rok dříve za trenéra Josefa Augusty. Hned v prvním zápase v Litvínově jsem skóroval. Udělal jsem kličku bekovi, ten mě podrazil a dojel jsem s pukem až do branky,“ usměje se. V následující sezóně si za Olomouc zahrál mnohem víc a jako osmnáctiletý se probojoval na mistrovství světa do 20 let, které se konalo ve švýcarské Ženevě. Česká republika tam obsadila čtvrté místo. „Na šampionát jsem jel v pozici hráče čtvrté pětky, dařilo se mi střídavě.“

V roli opory týmu jel na šampionát do finských Helsinek o rok později. „Nastupoval jsem s Josefem Strakou, se kterým jsem hrál celý rok. Dělal jsem mu křídlo. Myslím, že jsme měli super mančaft, ale měl jsem pocit, že nám tehdy moc nezachytali gólmani. Adam Svoboda se s Vlastimilem Lakosilem skoro každý zápas střídali.“ Češi tehdy podlehli v boji o třetí příčku na penalty Švýcarům, pro které byl bronz senzačním úspěchem. Velkým dílem k němu přispěla fantastická forma gólmana Davida Aebischera. „Měli snad jen deset střel a dali z nich tři góly. My jsme na něj vystřelili asi padesátkrát, ale nebyli jsme schopni ho překonat více než třikrát.“

V té době už hrál Radek Procházka za Becherovku Karlovy Vary, která od Olomouce koupila extraligovou soutěž. „Do Olomouce tehdy přišel agent Petr Svoboda. Měl sezení s hráči, plácal nás po zádech a říkal, že vše bude dobré a extraliga v Olomouci zůstane. Tvrdil nám, že je to jeho přání. Já odjel na soustředění dvacítek do Nymburka a v půlce týdne jsem telefonoval Jiřímu Látalovi, který mi najednou řekl, že je extraliga prodaná. Já položil telefon a nevěřil jsem mu. Nějak to však ve mně hlodalo, tak jsem mu za pět minut volal znova a on řekl, že je to pravda.“

V té době nebylo vůbec jasné, co bude s olomouckými hráči dál. Problémy v klubu přetrvávaly již delší dobu, ale hráči většinou uvěřili slibům, že se s nimi vedení vypořádá. “Prosakovalo, že jsou nějaké problémy. Nedostávali jsme výplaty, klub nám dlužil peníze za čtyři měsíce až půl roku. Nakonec část peněz zaplatila Olomouc, část potom Karlovy Vary. Vůbec, ty dluhy se táhnou celou mojí kariérou,“ povzdychne si.

Karlovy Vary si z Olomouce vybraly přibližně polovinu kádru. Jedním z hokejistů, který se stěhoval na západ Čech byl i Radek Procházka. „Letní přípravu jsme absolvovali ještě v Olomouci. Pak za námi přijel trenér Varů Milan Kašpárek a vybral si asi dvanáct hokejistů.“ Po několika týdnech v hotelu se hokejisté stěhovali do svého. „Spolu s dalšími mladíky Markem Černoškem, Martinem Richterem a Jirkou Polákem jsme dostali velký rodinný barák. Byli jsme mladí, neměli jsme rodiny a každý jsme tam měli svůj vlastní pokoj,“ popisuje.

Karlovy Vary vstoupily do extraligy vítězstvím nad Českými Budějovicemi 3:2, ovšem pak platily tvrdou nováčkovskou daň. Deset zápasů nedokázala Becherovka vyhrát a to byla předzvěst velkých změn v kádru. Za sezónu se protočilo v lázeňském městě okolo šedesáti hokejistů. „Postupně tam nás, kluků z Olomouce, ubývalo. Někdo odešel už po několika měsících, další potom po sezóně. Nejdéle jsme v Karlových Varech vydrželi my mladí ještě s Petrem Pavlasem.“ Důvody, proč se týmu nedařilo, Procházka určitě nehledá ve špatné partě. „Jako lidi jsme si rozuměli dobře, zašli jsme si na pivo a v mužstvu nebyl žádný vyloženě blbec.“

Zatímco se hokejový národ těšil z olympijského zlata v Naganu, Karlovy Vary se musely spokojit s pouhým vyhnutím se baráži. „Mně osobně se však celkem dařilo, ovšem těsně před olympijskou přestávkou jsem dostal chronický zánět ledvin. Hráli jsme v Opavě a vyhráli jsme tam. Na našeho konkurenta v boji o vyhnutí se baráži jsme získali rozhodující náskok a i vzhledem k přestávce jsme vyrazili s kluky z Prostějova Richterem a Černoškem na diskotéku.“

Tam začalo být Procházkovi špatně a jeho stav se začal výrazně horšit. „Úplně jsem se začal sypat. Jezdil jsem po nemocnicích a lékaři nevěděli, co mi je.“ V prostějovské nemocnici mu vyoperovali mandle, aby mu nakonec lékaři sdělili, že má potíže s ledvinami. „Našli mi v ledvinách písek, naordinovali mi přísnou dietu a zakázali jakoukoliv zátěž. Hrozili mi umělými ledvinami a vyhrožovali koncem kariéry.“ Procházka se však s tím nesmířil. V létě se jeho stav natolik zlepšil, že začal znovu trénovat. „Asi po týdnu jsem se však znovu sesypal a musel jsem bez zátěže vydržet až do listopadu.“

Do tréninkového procesu se tak opět zapojil na začátku prosince. Po celou dobu nemoci pobýval v Karlových Varech se spoluhráči. „Ve Varech už mi moc nevěřili. Bydlel jsem tam s kluky dál, chodil se koukat na zápasy a občas i na tréninky. Asi bych se totiž doma v Prostějově zbláznil. “ Karlovarský celek byl ještě před Vánocích na páté příčce, pak však na mužstvo sedla velká krize. „Začal jsem hrát a hned jsme jedenáct zápasů nevyhráli.“ Příliš se nám nedařilo, Procházku kromě problému mužstva trápilo i tréninkové manko. „Chodil jsem trénovat ještě navíc s juniory a když byla možnost, šel jsem i s mladšími kluky. Shodil jsem během nemoci dvanáct kilo, rok jsem nic pořádně nedělal a potřeboval jsem se do toho znova dostat.“

Karlovy Vary znovu balancovaly těsně nad barážovou propastí. „To už se v mužstvu vyměnilo `jen` asi padesát hráčů. Parta tam byla super, asi nejlepší za mého působení ve Varech, ale hokejově se to nedalo dohromady.“ Karlovy Vary v sezóně 1998/99 posílili Janků, Kverka, Rousek, Pejchar, Sejejs, Snopek a další, zejména řada Janků, Kverka, Rousek hrála výborně, ovšem výsledkem bylo pouhé 11. místo vybojované perně v posledních kolech. V následující sezóně Karlovy Vary jedenáctou příčku obhájily, byť jejich ambice byly opět mnohem vyšší. Radek Procházka však zažíval nejlepší sezónu své kariéry, když k 10 brankám přidal 17 asistencí. Po sezóně byl navíc vybrán do B-týmu České republiky, který byl postupně doplňován o hráče z mužstev, která vypadla z play-off. Z mužstvem vyrazil na turné do Kanady, ovšem hned v prvním zápase si natrhl stehenní sval a sezóna pro něj skončila. Z výběru pak byla spousta hráčů povolána k oficiálnímu dvojutkání české reprezentace se Slováky. Procházka měl slušné šance, ovšem o svou velkou šanci zahrát si v dresu národního týmu kvůli zranění přišel. „Trochu mě to mrzelo, ale nemohl jsem nic dělat.“

Ročník 2000/01 měl být pro Karlovy Vary zlomový. Vedení Becherovky se rozhodlo investovat do posil velké finanční prostředky, nakoupilo olympijského vítěze Libora Procházku, mistra světa Petra Fraňka, Miroslava Hlinku, Roberta Kántora a další posily. „Všichni vědí, jak to dopadlo. Skončili jsme v baráži s Chomutovem.“ I proti Chomutovu to byla tvrdá práce. Chomutov dokázal vyrovnat stav zápasů v barážové sérii na 2:2 a v pátém zápasu se ujal dokonce vedení. V baráži sehrála zásadní roli Steinerova řada s Procházkou a Chlubnou, která nastřílela zlomové branky. „V baráži jsem nasbíral 7 bodů za 3 góly a 4 přihrávky,“ doplňuje Procházka.

Radku Procházkovi skončila po sezóně smlouva. V tu dobu již byl služebně nejstarším hráčem Becherovky. A nejen hráčem. „Přežil jsem maséry, kustody, trenéry… Zůstali jsme jen já a generální manažer Miroslav Vaněk.“ Procházka cítil, že potřebuje změnu a táhlo ho to na Moravu. „Chtěl jsem jít pryč. Jsem Moravák a velký patriot. Mám tam rodinu a ve prospěch Havířova nakonec rozhodla vzdálenost.“ Tehdy o Procházku poprvé projevily zájem Vítkovice. „Pan Hadamczik řekl, že se mi ozve, ale Havířov na mě hodně naléhal, tak jsem nakonec podepsal smlouvu s ním.“

Karlovy Vary nabídly prostějovskému rodáku téměř stejné podmínky jako Havířov. Ve Femaxu navíc působil manažer Pavel Čech, který těsně před krachem působil v Olomouci. „Pan Čech má super vystupování, mluví úplně perfektně. Myslel jsem si, že stejnou chybu nemůže udělat dvakrát. Věřil jsem, že jeho slova budou platit. Navíc do Havířova přišel pan Výborný, který byl pro mě záštitou toho, že to bude fungovat,“ vypráví. Havířov sestavil před loňskou sezónou velmi dobré mužstvo, které pak vhodně doplnil. „Myslím, že první sezónu to celkem fungovalo. Byly tam pravda trochu skluzy ve výplatách, ale nakonec se to podařilo vyřešit.“ Havířov podle něj mohl klidně aspirovat na jednu z příček zajišťujících postup do play-off. „Myslím, že naším jediným problémem byl brankář. Kdyby tam byl jiný gólman než Cagaš, asi bychom to play-off udělali. Kolektiv Cagašovi moc nevěřil, pustil některé podivuhodné góly. Byla to však taková osobnost, že mu ani Pavlas ani Javín nedokázali oponovat. Přiznám se, že jsme během nějakého zápasu jen čekali, co tam zase spadne. Nevím, jestli to bylo jeho motivací nebo čím to bylo,“ nechce se pouštět do spekulací.

Procházka neprožíval v Havířově příliš spokojené období. „Měl jsem problémy spíše osobního rázu, což se promítlo do mé psychiky. Po Novém roce navíc nastaly problémy s penězi, což mně na motivaci rovněž nepřidalo.“ Loňské vedení Havířova nadělalo dluhy, kam se podívalo. Procházka měl smlouvu i na letošní sezónu a přes veškeré katastrofické zprávy byl odhodlaný v klubu zůstat. „Bylo jasné, že po minulém vedení vznikla strašná díra. Dluhy byly na finančním úřadě, vedení neplatilo daně, dlužilo elektrárnám, plynárnám a konečně také hráčům. Noví majitelé na sebe vzali těžké břemeno a nevyhrabali se z problémů doteď. Možná se už z toho ani nevyhrabou.“

S novým vedením situaci několikrát probíral a dlouho věřil ve zlepšení. V Havířově zůstalo z loňské sezóny pouze pět hokejistů (kromě Procházky ještě Daniel Boháč, Petr Pavlas, Radek Křestan a Michal Čech) a všichni měli podobné problémy. „Říkali nám, že do začátku sezóny všechny dluhy uhradí a začneme s čistým štítem. Z těch starých částek nezaplatili nic. Říkali mi pořád, abych přišel za čtrnáct dní. Už jsme potom řešili finanční problémy v kabině všichni.“ Když pak klub hráčům nevyplatil peníze za září a říjen, odhodlal se jako první rozvázat s klubem smlouvu zkušený Martin Filip, jenž v minulosti hrával také v Plzni. „Filip byl pro mě impuls, ale musel jsem se rozhodnout já sám. V Havířově už nebylo na co čekat,“ je přesvědčený.

V letošní sezóně toho za havířovský klub příliš neodehrál. Po třech zápasech si zranil rameno a byl čtyři týdny mimo hru. „Pak jsem odehrál ještě tři nebo čtyři zápasy a definitivně jsem se rozhodl.“ V klubu podal výpověď již na konci léta a když peníze stále nepřicházely, rozhodl se během reprezentační přestávky během Karjaly definitivně odejít. Veřejnost byla nejprve informována o jeho výměně do Vítkovic za Luďka Krayzla, ovšem nakonec dal přednost Keramice Plzeň, jejíž vedení mu slíbilo doplatit přibližně pět platů, které mu dlužil Havířov. „Havířov se o víkendu domluvil s Vítkovicemi, se mnou nikdo nejednal, já nikde nic nepodepsal. V úterý se ozvalo plzeňské vedení, jestli bych měl zájem. Zájem Plzně byl velký a když to zjistily Vítkovice, také ony o mě začaly usilovat více, ovšem já už dal slib Plzni.“

Procházka z Havířova zmizel rád, ovšem přesto mu není osud jeho bývalého klubu lhostejný. V mužstvu mu zůstala spousta kamarádů. „Klukům bych moc přál, aby dostali peníze, které si zaslouží. Je smutné, když člověk něco dělá a nedostává za to ani korunu. Byly už i problémy s hokejkami. Když nejsou peníze, sype se to všechno,“ krčí rameny.

V Plzni se však Radek Procházka v prvních zápasech výrazněji neprosadil. Několikrát sice ukázal, jak má šikovné ruce, na svou první branku v modrobílém dresu však ještě před uplynulým víkendem čekal. Vedení ho dokonce poslalo na jeden zápas do prvoligového Berouna. Protože však již odehrál v extralize 15 zápasů, střídavé starty již pro něj letos nepřipadají v úvahu. „Potřeboval jsem hrát a určitě mně start v Berouně prospěl. Moc se mi nedařilo. Mám zájem tady zůstat a hrát. Určitě bych chtěl místním divákům ukázat, že hokej hrát umím.“

V Havířově s jeho letošní formou si hokejista jen těžko udržuje herní sebevědomí. Procházka navíc spoustu času v letošní sezóně strávil ve stavu nemocných. „Když z patnácti zápasů dostane třináctkrát rychtu a navíc nedostáváte peníze, tak vám to moc nepřidá. Ovšem nechci se vymlouvat. Musím přesvědčit lidi, že mě Keramika nekupovala jen proto, aby doplnila stavy.“