Čekání na (další) příležitost

P l z e ň - Petr Chvojka se narodil ve Slaném, ale zanedlouho se s rodinou přestěhoval do Příbrami. Matka je z Kladna, otec z Hradce Králové (hrál tam fotbal), takže se dá s nadsázkou říci, že rodina šla za teplem na jih. Tam jeho otec pracoval u hokejové Dukly Příbram, kde vzal svého syna v jeho pěti letech poprvé na led. O několik měsíců později dostal již pokročilý bruslař svou první hokejku (“Až když jsem stál v klidu na bruslích”). S nástupem do první třídy hokejové základní školy pak vstoupil do svého prvního týmu, přípravky s názvem Jiskra Příbram.

Chvojkův začátek hokejové kariéry nebyl dán geny, jak to často bývá. “Nikdo jiný z rodiny se hraní hokeje nevěnuje, rodiče jen chtěli, abych byl u sportu.” Mamince se výběr jedné z nejtvrdších her moc nezamlouval, ale nikdy to neřekla na rovinu. Možná už před patnácti lety tušila, že z jejího potomka může vyrůst velký hráč...

Chvojka hrál odmalička v obraně, ale někdy nastoupil dokonce ještě víc vzadu. “Při nesoutěžních zápasech jsem pro legraci chytal, bavilo mě to,” překvapuje hráč, se kterým působil v Příbrami třeba i o něco starší Patrik Štefan. V soutěžních utkáních hrál však odjakživa v obraně, takže od 6. třídy měl v rámci žákovské ligy možnost zastavovat kromě jiného i útočníky obou pražských “S”. Příbramský tým byl celkově spíše slabší. “Jednou jsme prohráli s Jihlavou 0:11, asi si z nás dělali dobrý den.”

V sedmé třídě tak následoval odchod z neperspektivního působiště do hokejové bašty. Na Kladno se stěhoval asi se třemi spoluhráči především díky tomu, že si ho vyhlédl trenér Novotný. “Měl jsem asi docela dobrou střelu a slušné bruslení,” snaží se najít důvody výběru vedoucího ke změně týmu. S Kladnem postoupil třikrát po sobě do finále žákovské ligy, takže už se dalo hovořit o jisté herní kvalitě. Chvojka hrál v jednom týmu s Tomášem Plekancem, stejně jako Miloslav Topol se dostal i do krajského výběru.

Problémy neměl ani s nehokejovými záležitostmi. “Bydlel jsem u babičky, později jsem šel za kluky na internát. Rodiče vždycky přijeli na zápas, po kterém jsme spolu jeli domů,” vzpomíná na svá poslední žákovská léta. Na Kladně zažil ještě přechod z deváté třídy do dorostu, který přirovnává k odchodu z juniorské kategorie k dospělým. Právě svůj první rok coby dorostenec hrál v týmu s Jiřím Fischerem, ale potom už přišla “Petrova volba”. Mohl odejít buď do pražské Sparty, nebo do Plzně. “Zvolil jsem druhou variantu, protože do Prahy bych šel sám. Radši jsem šel spolu s Topolem sem do Plzně, jezdili jsme spolu.”

Za plzeňský dorost hráli v té době Václav Fiala i Ondřej Kubeš. “Ti napřed koukali, kdo to přišel, ale pak nás spolu s ostatními vzali jako posily.” Přestože plzeňský dorost byl v té době na úrovni toho kladenského, Chojka popisuje dva roky strávené pod trenérem Bednářem jako určitý zlom. “Dařilo se mi herně, dával jsem góly, připisoval jsem si asistence,” hodnotí své úspěšné “dorůstání” v Plzni.

V létě roku 1998 přeskočil Chvojka na chvilku několik sezón, které později prožil jako junior. V rámci Kontinentálního poháru si totiž v utkání proti polské Osvětimi prožil svou premiéru mezi dospělými. Ta byla sice kuriózní, ale o to lépe si ji tehdy šestnáctiletý “muž” pamatuje. Odešel si tehdy odsedět trest pro hráčskou lavici, po uplynutí dvou minut naskočil na led, dostal ideální přihrávku do jízdy a řítil se na osamoceného brankáře Jaroslava Brňa. Samostatný nájezd však zakončil střelou mimo branku. “Samozřejmě si na to vzpomínám. Byl jsem ještě hodně mladý a vyplašený. Na trestné jsem předtím seděl vedle Davida Pospíšila a vtipkovali jsme. David říkal, že až teď pojedu sám na brankáře, abych mu to hodil pod víko. A já opravdu ten samostatný nájezd jel,” vypráví čtyři a půl roku starou příhodu.

Od září 1998 nastupoval Chvojka za plzeňskou “juniorku”, ze které se postupem času začal propracovávat do širšího kádru A-týmu, ale nedostal příliš příležitostí k tomu, aby se prosadil. “Trenér Sýkora spoléhal více na starší hráče a nezdálo se, že se cokoliv bude měnit. Nevyčítám mu to. Asi věděl proč, se staršími měl úspěchy.” Navíc kromě zkušených obránců byli tehdy součástí mužstva borci jako Martin Čech nebo Robert Jindřich, takže se pět zápasů odehraných za “áčko” dalo považovat za úspěch. “Hrál jsem dohromady tak čtyřicet minut, ale byl jsem rád i za malou šanci,” přiznává mladý obránce.

Petr Chvojka se v létě roku 2000 vydal zkusit své štěstí do zámoří. Spolu s Tomášem Netíkem, který teď hraje za Ústí nad Labem, si ho vybral klub Medicine Hat Tigers hrající prestižní juniorskou WHL (Western Hockey League). “Po příletu do Kanady mi pomohl Vladimír Sičák. Ten v týmu působil před námi, takže nám během šesti týdnů ukázal, co a jak,” popisuje nelehké začátky v cizím prostředí. Aby zapadl mezi ostatní, navštěvoval spolu s Netíkem (podobně jako před nimi Sičák) večerní školu, kam chodil hlavně kvůli zvládnutí anglického jazyka.

Klub mu sehnal učitelku původem z Jugoslávie, která uměla i trochu česky. V případě potřeby tak svému žákovi pomohla při hledání správného výrazu. “Po třech měsících už to docela šlo, po osmi měsících už to bylo super. Mohl jsem se s ostatními v klidu bavit na večeři a pomohlo mi to i na ledě, kde jsem se lépe dorozumíval se spoluhráči,” líčí své pokroky nezbytné k zapadnutí do kolektivu. Jinak se často stýkal s Netíkem, který bydlel kousek opodál, a tak chodil ke svému kamarádovi obden, hlavně na internet. Normálně byl na denním programu trénink od tří hodin do půl páté, od šesti do půl deváté večer pak Chvojka docházel na vyučování. Když hrál tým utkání venku, stejně přišlo po večeři na řadu (alespoň na hodinku) zdokonalování se v cizím jazyce.

Život mladých evropských hokejistů v Americe vůbec není jednoduchý. Dostávají přiměřené kapesné, které jim vystačí na potřeby jako kino apod. Žijí v rodinách, kde mají před zápasy předepsanou večerku. Nemůžou si dělat, co se jim zachce, protože jejich klub o nich ví. Na druhou stranu v rodinách získají hráči cenné životní zkušenosti, někdy trochu zvláštní... “První rok jsem bydlel v rodině s černochem, který byl uzavřený sám do sebe. Poslouchal si svou hudbu, měl svůj svět,” vzpomíná Chvojka s úsměvem. Jeho spoluhráči si dělali legraci z druhého gólmana, který chodil každou neděli do kostela. Tím jenom potvrzoval, že brankáři jsou také sví. Co se týče stravy, nebyl v Kanadě problém. Funguje tam hodně čínských a také italských restaurací, někdy se člověk nají dokonce po slovansku. “Rodiče matky v mé rodině pocházeli z Ruska, takže na jídelním stole nebyl výjimkou ani boršč,” tvrdí Chvojka a tváří se při tom (během rozhovoru po tréninku), že by si klidně hned jeden dal. Jinak je prý v Kanadě zvykem chodit s týmem na obědy nebo večeře, které se zaplatí z šeku od vedení za vyhraný zápas.

V hokejovém týmu se uchytil narozdíl od Netíka, který po dvou měsících zamířil zpátky do Evropy. Vedení klubu mu jednoduše oznámilo, že u nich nemá místo. Chvojka hrál v za “Tygry” ve druhé pětce, v první obranné dvojici nastupoval známý Jay Bouwemeester s někým horším. O přizpůsobení se odlišnému hernímu stylu mluví český bek jako o nutnosti. “Naopak se tam člověk nemůže vyhýbat soubojům, protože by se na něj divně pohlíželo i v šatně,” sděluje své zkušenosti hráč, který se snaží porovnat Ameriku s Evropou. “Hřiště bylo podobné vsetínskému kluzišti. Ve hře je pár hezkých akcí, jinak je to spíš boj než nějakého vymýšlení. Některé zápasy jsou ovšem na úrovni naší první ligy,” odhaduje hráč, podle kterého je vysoký počet trestných minut během zámořského působení dán vysokým počtem zápasů. Prý minuty naskákají...

Podle pravidel WHL smějí hrát v každém týmu maximálně dva Evropani (resp. cizinci), takže se Češi potkávají průměrně asi každý třetí zápas. Juniorská liga se hraje podobným systémem jako NHL, takže se soupeři z “nejbližšího okolí” se hraje osmkrát, proti jiným týmům čtyřikrát a některá mužstva sehrají během sezóny jen dva vzájemné duely. Chvojka zůstal v Medicine-Hatu po Netíkově odchodu sám. Následující sezónu se k týmu připojil hráč z Ukrajiny, ale neuměl anglicky, takže se s ním špatně komunikovalo. Češi si naštěstí vystačí sami, přestože jsou od sebe vzdáleni stovky kilometrů. Dorozumívají se přes internet, probírají spolu zápasy, zranění atd. “Za Calgary hrál v té době Pavel Brendl, v Regině zase nastupoval Filip Novák, ale nejvíce jsem byl ve styku s Martinem Podlešákem, který působil relativně nedaleko – asi 150 mil ode mě,” vysvětluje Chvojka, který si na konci své druhé (osobně i celkově úspěšnější) zámořské sezóny vyzkoušel i ligu dospělých.

Za Columbus Cottonmouths odehrál pět utkání v ECHL (East Coast Hockey League), kterou staví na úroveň druhé nejvyšší tuzemské soutěže. Měl sice nabídku i z farmy Edmontonu Oilers, ale lákalo ho zkusit extraligu, a tak se vrátil domů. “Do East Coast Hockey League se můžu vrátit vždycky,” objasňuje své stanovisko.

Loni se tak vrátil do Plzně jako mladý kluk, který tu chce sbírat zkušenosti a chce se dostat do sestavy. Letní přípravu absolvoval s A-týmem, dostal se do šatny hlavního mužstva a současnou sezónu začal v základní sestavě. Po úvodních osmi zápasech se do hry zapojili Mazanec a Hanzlík, takže na Chvojku zbývalo místo pouze na tréninku “áčka”. Aby nevyšel ze zápasového rytmu, nastupoval v juniorské extralize. V době, kdy se mu naskytla příležitost hrát za Ústí nad Labem, si způsobil zranění kolena. Kvůli tomu pak odpočíval skoro až do Vánoc.

Jednou z významných etap v hokejovém životě je reprezentace. Chvojka prošel všemi výběry od “16”, kde hrál třeba s Kleslou nebo Ustrnulem, přes “17” a “18”, kde se pod trenérem Bergerem potkával s Plekancem, až po “20”, kam jezdil s Topolem a Švíkem. Jednoznačně nejprestižnější akci, mistrovství světa “dvacítek”, si však ze zmíněné plzeňské trojice zahrál už jen “Kanaďan”. Právě kvůli mistrovství světa do dvaceti let označuje svoji druhou zámořskou sezónu za zlomovou. V létě roku 2001 trénoval v Čechách mimo jiné s Patrikem Štefanem nebo Alešem Černým, zúčastnil se také srazu “20” v Nymburce. Do Severní Ameriky odletěl už měsíc před startem přípravného kempu. Následující sezóna se týmu z městečka Medicine Hat povedla lépe než ta předcházející. “Kádr zůstal prakticky stejný, byli jsme sehranější a play-off nám uniklo jen o dva body,” vypráví relativně zkušený hráč, na kterého se v listopadu do Kanady přijel podívat trenér Holík. Ten sice zhlédl porážku, ale objekt jeho zájmu dal jediný gól svého týmu. Nejen díky tomu, ale hlavně na základě dlouhodobějšího sledování potom reprezentační kouč poslal Chvojkovi toužebně očekávanou pozvánku na největší juniorskou reprezentační akci. Jak známo, světový šampionát na domácí půdě Čechům nevyšel, ale i to je pro hráče hokejová zkušenost. Přesně to, co Chvojka (stejně jako ostatní mladíci) potřebuje k rozvoji své hráčské kariéry. “V současné době je mým hlavním cílem zařadit se v Plzni mezi elitní šestku obránců,” prozrazuje borec s dobrými fyzickými předpoklady.

Více odehraných zápasů znamená automaticky víc hokejových zkušeností. “Od toho se vyvíjí celá budoucnost,” soudí hráč, který kromě návratu do Ameriky myslí také na evropské hokejové ligy. “Zajímavé je třeba Finsko, ale musí se jít po jednotlivých stupínkách. Teď je pro mě prioritní česká extraliga,” uzavírá rozhovor čekatel na příležitost.