Americké zážitky na celý život
P l z e ň - Filip Špindler pochází z hokejové rodiny. Jeho otec hrál za plzeňské juniory spolu s Josefem Táflíkem, do juniorského věku hrál za Keramiku i starší bratr Jan. „Táta chodil s bratrem na zimák a bral mě s sebou, to byly moje první kontakty s hokejem.“ Ve čtyřech letech ho rodiče přihlásili do základny. „Jako malý kluk jsem byl velké číslo. Měl jsem chrániče a mohl jsem se s ostatními šťouchat. Líbil se mi ten fyzický kontakt a zůstalo mi to až dodneška.“
S bratrem Janem trávili spoustu času na zahradě svého domu hraním hokeje. „Oba jsme chtěli střílet, nikdo nechtěl chytat, tak jsme si do branky dávali různé překážky. Techniku jsme měli skoro stejnou, ale byl samozřejmě jasně vidět věkový rozdíl.“ Fyzický kontakt nechyběl ani při soubojích Filipa s Janem. „Určitě jsme se hodně rvali. Byl jsem mladší, takže jsem nevyhrával. Někdy jsem to těžce nesl.“Špindler začínal v žákovské kategorii jako obránce. V té době ho trénoval pan Sedláček. „Nastupoval jsem v obraně s Edou Měsíčkem. Dost na nás hra stála. Vzadu jsme bránili a když byl útok, projeli jsme s pukem celé hřiště a stříleli na branku. Bylo to trochu soukromničení, ale účel světil prostředky.“ Od 6. Třídy ho vedl trenér Hraběta a Špindler i Měsíček se posunuli do útoku, nastupovali v jedné formaci s Davidem Vrbou. Špindler už v 7. třídě nastupoval za devítku, kterou trénoval Zdeněk Pata. „Tam jsem se potkal s Honzou Švíkem. Bydleli jsme kousek od sebe a trávili spolu dost času.“
V polovině 8. třídy si ho vytáhl Vladimír Bednář do dorostu, kde posléze získal pevné místo. „Postoupili jsme tehdy do finálové skupiny a v té době se mi hodně dařilo.“ Špindler hrál v útoku se Švíkem a Schneiderem a stal se s 12 body nejproduktivnějším hráčem nadstavbové části. V nadstavbě a v play-off se Špindlerovi dařilo pravidelně, potvrdil to i v sezóně 1999/00, kdy plzeňský dorost skončil na třetí příčce v republice za Českými Budějovicemi a Vsetínem. V nadstavbě skončil v kanadském bodování klubu jen za Jaroslavem Kracíkem. Filip Špindler se na zisku bronzových medailí podílel naprosto zásadním způsobem. Plzeň se ve čtvrtfinále utkala s Vítkovicemi. V rozhodujícím zápase o postup byl stav v normální hrací době vyrovnaný 2:2, Špindler vstřelil obě branky Plzně a muselo se prodlužovat. Ve druhé minutě prodloužení dovršil hattrick a Plzeň si jeho gólem vzhledem ke svému umístění po nadstavbové části zajistila medaili. <ú> Během svého působení v dorostu musel překonávat nepříjemné zdravotní problémy. Ve svém prvním roce nedoléčil zlomeninu levé ruky a potýkal se s nataženými vazy v pravém koleni. Druhý rok pak před sezónou prodělal mononukleózu. „Šel jsem skoro rovnou z postele hrát extraligu. Naskočil jsem snad po čtyřech trénincích.“ Během základní části pak navíc prodělal dvakrát zánět dutin.
Špindler se kromě hokeje snažil věnovat i studiu. Byl přijat na sportovní gymnázium. „Můj bratr to celkem zvládal. Já čekal, že to bude stejné, ale docela jsem se zmýlil.“ Po roce však studia přerušil a odjel do Spojených států. „Věřil jsem, že se se svým fyzickým hokejem můžu za mořem prosadit.“
„V létě mně volal trenér týmu Capital Centre Pride z Lansingu a dostal jsem nabídku působit v jeho mužstvu. Trenér Kelly Miller byl bývalým asistentem kapitána ve Washingtonu. Celou akci mi zprostředkovával kamarád z Plzně Jan Vodrážka, který tady dříve hrával. Honza mi pomohl sehnat agenty, kteří se o mě zadarmo starali. Když viděli mé statistiky, snažili se mě vyměnit do nějakého lepšího týmu. Nakonec mě den před mým odletem za moře vyměnili do celku Cleveland Barons.“ Baroni měli výborný tým, obhajovali druhou příčku v NAHL, zatímco Lansing byl v soutěži nováčkem.
Pro Filipa Špindlera to byl jen začátek řady úsměvných i méně úsměvných příhod, které během několika měsíců v Americe prožil. Vždyť si to představte, mladý šestnáctiletý kluk, který navíc ani pořádně neumí anglicky, putuje v neznámé zemi z místa na místo. Překonává spoustu překážek a současně také postupně přichází o řadu iluzí, se kterými do Spojených států přišel. Jack Kerouac by měl o čem psát… Ve srovnání s americkými příběhy Filipa Špindlera je totiž každá kniha i každý film špatný.
„V Clevelandu mě ubytovali v pronajatém bytě se dvěma Američany a jedním Kanaďanem. Řekli mi, že tam budu nějakou dobu bydlet. Lidi byli úplně v pohodě, pomáhali mi s vařením špaget a tak. Uvařili mně, já v šestnácti uměl tak čaj.“
První týden se Špindler aklimatizoval, 13. září ho pak čekal první ostrý zápas. „Hráli jsme doma se St. Louis. Hned při třetím střídání jsem dostal trest do konce utkání. Jel jsem za bekem a snažil se zabránit zakázanému uvolnění. Aby se nedotkl puku, chtěl jsem mu zvednout hokejku a natřít ho na mantinel. Říkal jsem si: `Je to Amerika, tak do toho vletím,`“ směje se s odstupem času. Okolnosti Špindlerova nájezdu už tak úsměvné nebyly. „Hráč spadl bezvládně na led. On se dotkl puku a já ho natřel. Rozhodčí mezitím zapískal, já to neslyšel, bylo to v momentu. Sjela se na mě celá lajna a poprali jsme se.“
Všem dnům však ještě nebyl konec. Cleveland totiž hrál následující den s týmž soupeřem znovu! „Měl jsme slíbeno od největšího bitkaře, že mi ukáže. Skoro jsem ani nemohl spát. Pořád jsem si říkal, jak mě seřežou. Nakonec to dopadlo celkem dobře, dostal jsem jen pár těžkých sekyr do lýtka a do ramene.“
Špindler hrál v těchto zápasech ve třetí řadě, následující týden ho vedení klubu chtělo poslat do Detroitu o ligu níž. „Chtěli, abych se otrkal a přizpůsobil hře. Bylo tam malé kluziště a asi jsem jim jejich pojetí hry trochu kazil. Hodně se nahazovalo, hlavní věci bylo nasazení a jednoduchost.“
O soutěž níž se však Špindlerovi nechtělo. „Volal jsem Honzovi Vodrážkovi, přijeli agenti a řekli, že do Detroitu nepůjdu. Vzali mě zpět do Lansingu, kde jsem měl svou zámořskou štaci začínat. Týden jsem tam trénoval, před hracím víkendem si mě zavolal trenér Kelly Miller, že mě chce do týmu a jestli chci zůstat.“
V tu chvíli učinil Špindler rozhodnutí, kterého možná později trochu litoval. Rozhodl se zkusit štěstí jinde. „Neměl jsem z toho klubu dobrý pocit. Kluci se tam před tréninkem prali a přišlo mi to mnohem horší než v Clevelandu. Nejsem žádný náfuka, šlo mi o to, abych se hokejově rozvíjel, aby to prostě někam vedlo. Hlavně jsem však dostal od agenta nabídku z USHL z klubu Sioux City Musketeers.“
Tam nakonec také odešel, ovšem v klubu strávil pouhý měsíc, během něhož navíc ani nenaskočil k soutěžnímu utkání. Špindler si uvědomil, že přicházet do klubu v rozehrané sezóně není žádný med. „Bylo to tam přecpané dorazovými ročníky a jen jsem trénoval. Bydlel jsem u dobré rodiny. Táta z té rodiny měl stavební firmu, kam jsem si chodil trochu přivydělávat. Tréninky jsme měli od 13-15 hodin, do školy jsem nechodil, takže jsem měl spoustu volna. Byla to pro mě docela zkušenost. Můžu říkat, že jsem stavěl americké vily,“ směje se. Přišel si i na docela slušné peníze. „O penězích jsem vůbec nesmlouval, platili mě 6 dolarů na hodinu. Bylo to určitě lepší, než kdybych ten čas jen proflákal.“
Oficiálně měl Špindler informace, že nemůže hrát kvůli problémům s transferkartou, ovšem brzy nabraly věci rychlý spád. „Trenér si mě jednou v pět hodin odpoledne zavolal do kanceláře, dal mi do ruky lístek a druhý den ráno jsem v 5:30 ráno odjížděl autobusem přes půl Ameriky do Bismarcku. Třikrát jsem přesedal a jel jsem celý den. V sedm večer jsem tam vystoupil. U autobusu mě čekali dva noví spoluhráči, kteří mě odvezli do jedné rodiny a do týdne jsem se stěhoval ke své vlastní.“
V nové „host family“ bydlel se Špindlerem Čech Aleš Pařez (nyní hraje za Anchorage) a dříve tamtéž bydlel bývalý hokejista mládežnických kategorií Plzně Jiří Maxa, který nyní hraje druhou ligu v Klatovech. „Loni jsme spolu dokonce chvilku v Klatovech hráli spolu.“ Špindler začal konečně pravidelně hrát, ovšem příliš se mu nedařilo. „Hrál jsem ve 3. nebo 4. lajně asi 12 zápasů a ty statistiky nebyly vůbec růžové. Byl jsem spíš v takové checking line a trenéři těžko hledali pochopení pro můj styl hry. Fyzicky jsem na tom byl celkem dobře, ale hrál jsem hodně málo a trochu mi i odcházel zápasový rytmus.“ V Bismarcku vydržel pouze do Vánoc, tým totiž krachoval. „Byl jsem jako import moc drahý a tak jsem tam skončil. Odjel jsem na Vánoce domů s tím, že se do Ameriky ještě vrátím, ale už jsem zůstal v Plzni.“
Ovšem správné dobrodružství má svoji pointu. „Z Bismarcku jsem letěl do Menneapolisu, kde mi odlétalo letadlo v jednu v noci do Farga. Odtud jsem se musel dostat na letiště do St. Paulu, odkud mi v půl šesté letělo letadlo. Seznámil jsem ve Fargu s jednou ženskou, pro níž přijel přítel a slíbila mi, že mě do St. Paulu odvezou. Venku byla zima jako v tanku, bylo - 40 °C a přítel nebyl nikde. Byly 2:30 a pořád nic. Zavolala tedy jinému příteli a ve 4:30 jsem se nakonec po těch nervech dostal do St. Paulu. Tam na mě dolehla únava a usnul jsem. Probudil jsem se za deset půl šesté, dostal jsem úplný šok. Běžel jsem celou cestu do letadla a akorát za mnou zavřeli dveře a hned jsme letěli. Přistáli jsme v Detroitu, pak jsem dvě hoďky letěl do New Yorku a odtud pak do Prahy,“ popisuje.
Špindler se s Plzní kvůli odchodu do USA nerozešel úplně bez problémů, a proto začal nejprve trénovat s druholigovými Rokycany.
Předloňskou sezónu dohrál v Plzni a v následujícím roce začal od října trénovat s áčkem. „Do Vánoc jsem odehrál několik zápasů za Klatovy. Ty byly tehdy hodně slabé a my mladí jsme to tam moc nevytrhli.“ O Vánocích odehrál první přípravu za plzeňské muže proti Ladě Togliatti a pak se posadil v extralize na střídačku. 11. ledna 2002 prožil svou premiéru v Českých Budějovicích po boku Koreise a Topola. Doma si zahrál proti Spartě a nakonec nastoupil v šesti zápasech. „Hráli jsme trochu rozlítaně, ale docela se nám dařilo. Nebylo to jenom, abychom nedostali gól, ale dostávali jsme se i ke střelám.“
Na klíčové období sezóny posílil juniory. V nadstavbové části už to byl starý dobrý Špindler a zase zářil. V deseti zápasech dal devět gólů a tři asistence. S Třincem Plzeň remizovala 4:4 a Špindler byl jediným střelcem Keramiky.
Letošní sezónu zahájil v Berouně, kterému se vůbec nedařilo. Špindlera však trenéři většinou stavěli pouze do čtvrté řady. „Zahrál jsem si třeba i po stažení na dvě pětky. Z hráčů, kteří hráli v této situaci, jsem byl jasně nejmladší. Když jsem se dostával do formy, hráli ovšem hlavně ti starší zkušenější hráči.“ Sám pak požádal o ukončení hostování a sezónu dohrál v dresu plzeňských juniorů.
