Nadávky kluků jsou znamením dobře nastaveného tréninku, směje se Jan Snopek

Indiáni v těchto dnech polykají tvrdé tréninkové dávky v kopcích Šumavy. A že nejde o nic lehkého, naznačuje i hrubý časový harmonogram dne: „Začínáme v šest hodin ráno, končíme kolem půl sedmé večer poslední tréninkovou jednotkou a do devíti regenerujeme,“ popisuje kondiční kouč Jan Snopek.

Pane trenére, co všechno hráče čeká?
Jsme v akci již čtvrtý týden, jedná se o vyvrcholení prvního bloku přípravy, který byl zaměřený na objem. Vše, co jsme do teď dělali, ještě zintenzivníme. Jdeme hodně do vůle a odhodlání, není to nic příjemného. Snažíme se ale, aby to kluci měli pestré. Letos jsme odebrali běh s pneumatikami, který sice přinášel zátěž, ale pohyb byl nestabilní. Tím jsme odbourali velké riziko zranění. S desetikilovými vestami je to pro kluky přirozenější, což sami hráči potvrzují. Také tělo lépe reaguje, když je zátěž rozložená a netaháte ji za sebou.

Jak probíhaly úvodní dny?
Kluci absolvovali čtyři fáze každý den. Začínáme silovějším zatížením na nohy, poté následují výběhy. Odpoledne čekají objemové kruhové tréninky a uzavíráme vše nějakou hrou. I ta má své účely, většinou se snažíme o rychlé intenzivní střídání, aby i to mělo svůj význam. Když to přepočítám, jedná se o čtyři hodinové bloky, snažíme se tady časem co možná nejméně plýtvat. Zbylý prostor věnujeme důsledné regeneraci, aby i v sezóně kluci věděli, jak se uvolnit a pomoci tělu regenerovat.

Stále platí, že mladí mají ještě ranní výběh navíc?
Samozřejmě, tím si každý musí projít. V šest ráno vybíháme, ale nejde o nějak závratné tempo. Spíše tělo zahřát, aby nevstávali deset minut před tréninkem. Den začíná v šest hodin ráno, končíme kolem půl sedmé poslední tréninkovou jednotkou a do devíti regenerujeme.

Jak se v takto mladém týmu vlastně rozdělují mladí a staří?
Je pravda, že třeba Petr Kodýtek s Lukášem Kaňákem jsou tady nějaký šestý rok a to je jim okolo dvaadvaceti let. Kluci jsou tady pospolu, má to jinou atmosféru, tak i díky nim se snažíme to mít trochu pestřejší a jinak poskládané. Aby to nebrali tak, že vědí přesně, co je čeká. Také pozorujeme, jak hráči ty dávky pokaždé zvládají. Je potřeba se neustále posouvat, hokej je každým rokem jiný a náročnější. Není to tak práce jen dvou měsíců letní přípravy, ale celého roku. Aby si tělo odpočinulo od jiných pohybů, získalo nový náboj, pročistili si hlavu. Dvanáctiměsíční cyklus má své zákonitosti, kterými musejí projít. Není to o odmakání dvou měsíců, udělání testů a máme na rok hotovo. Díky tomu, že jsou již kluci naučení, tak vědí, že hokej je pouze důsledkem toho, jak budou připravení.

Bude nějaký fotbalový zápas v rámci přípravy?
Přímo tady asi ne, protože hřiště je hodně podmáčené a nechceme riskovat zranění. Nejsme fotbalisté, kteří jsou v tom kovaní a umí si pohlídat zdraví i na takovémto terénu. My prostě potřebujeme úžasný pažit a dát si to do nohy. (smích)

Jak je těžké plánovat venkovní tréninky?
Pokud nebude extra nepřízeň počasí, budeme se snažit dodržet, co se dá dělat venku i za mírného deště nebo nižší teploty. Posilovna je také krytá. Jde spíše o náladu, je to v hlavách. Jestli nám k tomu svítí sluníčko nebo ne, by mělo být jedno. Upravené travnaté hřiště třeba klouže, ale například sjezdovka na běhy je neupravená, hrbolatá, tam je to v kopačkách daleko lepší a pohodlnější než třeba sprinty na mokrém tartanu. Právě cesta do kopců je specifická a i ta dolů je namáhavější.

Je složité neustále vymýšlet něco nového?
Ani ne. Máme nový trenérský štáb, který má své zkušenosti. Mixujeme věci, které máme ozkoušené a další od pana Baďoučka, další zase od pana Říhy. Je takový základ přípravy, který se prostě musí udělat, ten zůstal, ale spousta věcí je pozměněna. Nejde ani tak o nové cviky nebo řazení běhů, spíš jde o to, na co dbáme při těžších trénincích. Také vrchol v podobě výběhu na Pancíř možná bude letos jiný, to hráčům ještě nechceme prozrazovat. Uvidíme také, jak budou reagovat na úvodní čtyři dny.

Dá se říct, kdo udělal za ty roky největší progres?
V tomto mám hroznou výhodu, protože jsem před tím pracoval u mládeže. Některé kluky tak mohu sledovat od jejich čtrnácti let. Někdo má progres vyšší, někdo nižší, záleží na individuálních věcech. Na každého dopadá jinak dospívání, rozvoj síly, ale progres je vidět na všech. Hlavně poslední roky kluci chápou, že je to o nich. My můžeme dělat tréninky, jaké chceme, snažit se to zpestřit více nebo méně, mračit se u toho nebo smát, ale oni se musejí nastavit tak, že cokoliv připravujeme, tak prospívá jejich rozvoji. Někdo si užívá činky, někdo zase běhy, protože má lepší techniku a méně se nadře. Je to individuální. Mě těší, že i přes některé nepopulární věci, na kterých o to více musejí pracovat, do toho jdou. Mladí, kteří dělali přestup z juniorského hokeje, tak je to pro ně těžší, protože měli navíc zpackanou loňskou sezónu. Řada hráčů je již nastavena tak, že po brzkém konci s Olomoucí jim prostě těch sedm týdnů do startu přípravy přišlo moc dlouhých. Já měl přípravy a regenerace s jednotlivci, kteří byli třeba po zranění a oni za námi chodili dobrovolně. To je dobrá vizitka i pro nás, že vědí, že je to na nich.

Otázka na závěr, dočkáváte se i nějakých nadávek?
Na sjezdovce je dovolené všechno, tam odpouštíme i osobní narážky. (smích) Vyfiltrují se a je poznat, že jedou na krev. Kdyby nenadávali a smáli se, tak by to asi nebylo dobře nastavené od nás.

Pane trenére, děkujeme za rozhovor!