Seznámení s týmem? Hodně naostro, směje se po šumavském soustředění Dominik Graňák

Prvního soustředění na Šumavě se účastnil i Dominik Graňák, který se jinak již dlouhé roky připravuje individuálně. „Mně se mezi klukama líbilo, mladí mě motivují i posouvají dál. Zároveň v Plzni všichni působí skromně a pracovitě,“ prozrazuje dojmy ze svého nového působiště.

Dominiku, jak probíhalo premiérové připojení k týmu?
Naostro. (smích) Je to jiné, výhoda tohoto systému je v kolektivu, já se jinak připravuji individuálně. Ani nevím, jestli jsem třeba na sobě někdy měl při běhu vestu. A jestli ano, tak dávno. Na druhou stranu pro mě bylo velmi příjemné být v takto mladém kolektivu. Nepřemýšlel jsem tedy nad tím, jestli to zvládnu, prostě jsem musel. Kluci mě motivovali a věřím, že to tak bude i během sezóny.

Jednalo se o velké změny oproti vaší standardní přípravě?
Největší rozdíl byl samozřejmě v tom, že tam nebyl jeden trenér na jednoho hráče, to dává úplně jiné možnosti. Nelze pokrýt individuální potřeby každého v takovéto skupině.

Kdy člověk uvěří individuální přípravě?
Je to proces. U mě to bylo také o tom, jak daná osoba na mě působí jako člověk i osobnost. Bližší jsou mi lidé, kteří nejsou velcí extroverti s přílišným sebevědomím a mají vysokou míru sebereflexe. Já spolupracuji s bývalým hokejistou, takže zná potřeby a pocity hráče, ví, na co se připravit. Ale podobné pocity mám i z Jana Snopka. Vidím, jak poslední roky, kdy jsem se vrátil do Čech, Plzeň hraje. Určitě není žádný problém s fyzickou přípravou, protože hráči vždy byli na ledě připraveni. Jejich fyzický a rychlý hokej se mi líbí, ale obnáší to i takovou nepříjemnou část přípravy, jako je tato.

Jak na vás tým působí?
Mně se mezi klukama líbilo, hodně mě mladí motivují a posouvají. Zároveň v Plzni všichni působí skromně a pracovitě. Samozřejmě jsem zde věkově nejstarší, ale jako starý se ještě necítím. (úsměv) Musím i já za ty roky zareagovat ve svých přípravách na to, jak se hokej mění. A podle mě správným směrem. Je takový atletičtější, rychlejší, možná ne až tak silový a tvrdý. Myslím, že i lidé se všeobecně raději podívají na hráče, který umí něco vytvořit s pukem.

Jak se vám líbilo prostředí na Šumavě?
Je tam krásně. Kdysi jsem tam byl již jednou se Slavií. Já mám rád hory a být mimo města, takže mi tam bylo fajn.

Co vás nejvíce přitáhlo do Plzně?
Asi herní projev na ledě a také to, jak je složené mužstvo. Měl jsem i jiné nabídky, ale když jsem se podíval blíže na skladbu kádru, dávalo mi to největší smysl. Samozřejmě se vše ukáže až na ledě, jestli to bylo správné rozhodnutí a jestli bude spolupráce prospěšná pro obě dvě strany.

Hrál ve vašem rozhodování nějakou roli odchod Milana Gulaše?
Pochopitelně hráčů, jako je on, moc není. Je rozdílový, na vysoké úrovni se drží velmi dlouho. Bylo by fajn, kdyby tady byl, ale na mé rozhodování toto úplně vliv nemělo.

Lákal vás naopak kamarád Peter Čerešňák?
Trošku. (úsměv) Bavili jsme se spolu hned ve chvíli, kdy nabídka přišla.

Vnímáte, že díky ohromným zkušenostem můžete být pro mladé mentor?
Padla na to řeč, když jsme se s vedením bavili o všech možných organizačních věcech. Pochopitelně chápu, že se to do jisté míry ode mě očekává, ovšem já nejsem zrovna typ, který by se v tom extra viděl. Zodpovědnost to ovšem přináší a pokud budu moci, rád pomohu. Ale určitě to není tak, že budu někoho přesvědčovat o své pravdě. Zároveň je potřeba říct, že fakt, že máme mladý tým, tak to automaticky neznamená, že bude nezkušený.

Jak jste Plzeň vnímal jako soupeř?
Vždycky to byl hodně fyzicky náročný hokej, často nahoru - dolů. Ovšem já ty zápasy měl rád, protože se hrál hokej, na nic se nečekalo. Plzeň má takový herní styl, že do toho šlape celých šedesát minut velmi agresivně, člověk na to musel být připravený. V Čechách je pár týmů, které kolem své modré postaví pět hráčů, ale to se vám proti Plzni nestane, ta chce stále hrát. Zde jsou obránci tlačeni do toho, aby puk nezahazovali a tvořili. I když se letos vypadlo brzy, dlouhodobě je klub úspěšný, navíc spoustu odchovanců se zařazuje do A-týmu, reprezentace a poté míří do světa.

Vyrůstal jste v Trenčíně, jak vzpomínáte na památné finále s Plzní?
To byla tenkrát velká sláva, i když na zápase přímo jsem nebyl. Řekněme z bezpečnostních důvodů, protože jsem byl ještě malý a tam se sedělo na schodech, viselo na střeše a podobně. (smích) My přitom bydleli kousíček od stadionu, takže na federální ligu jsme s tátou chodili velmi často. Tehdy se tam na vysoké úrovni hrála i liga fotbalová a basketbalová. Vzpomínky mám ovšem živé, hlavně oslavy, kdy hráči jeli na rolbě ze stadionu až na náměstí. Nebo také sestavy obou mužstev. S několika hráči jsem poté měl i možnost se poznat a hrát. Samozřejmě také s Rudou Pejcharem, který je nyní tady u týmu.

Dominiku, děkujeme za rozhovor!