Sezóna 1991/92

​Městem se hnala obrovská euforie a energie, vzpomíná David Bruk

Ač není plzeňským rodákem, se západočeskou metropolí svůj život nesporně spojil. A to jako hráč i trenér, v obou pozicích pomohl David Bruk Škodovce k nesmazatelným úspěchům.

Bylo mu tehdy dvacet let, když přišel do Plzně jako nadějný forvard, od té doby se pro něj město stalo doslova domovem. Své kvality projevoval od samotného začátku, v sezóně 1988/89 se uvedl čtyřiadvaceti body (14+10), o rok později to již byla rovná třicítka (12+18).

Škoda poskočila z desáté na pátou příčku, ale to nebyl konec. O rok později to přišlo. Plzeň poprvé v historii ovládla základní část, David Bruk v osmatřicet utkáních zapsal bilanci 17+12. V play off pak vyšponoval svou bilanci na rovný bod na zápas (8+6) a na krk si pověsil stříbrnou medaili.

Úspěchy slavil se Škodou ale i později v pozice trenéra, zlatá tečka přišla o přesně čtvrtstoletí později, kdy s plzeňskými juniory dosáhl na mistrovský titul.


Davide, co se vám vybaví, když se řekne sezóna 1991/1992?
Popravdě je toho již málo, přeci jenom je to dávno. Ale určitě je to euforie lidí v Plzni, prakticky neustále jsme měli vyprodáno a navíc jsme doma téměř neprohráli.

Ale určitě také hořící střecha. Co jste si v tu chvíli říkal?
Nic jsem si neříkal, protože jsem v té době byl mladý a blbý (smích). Jednoduše jsem si tu závažnost neuvědomoval. Vypadalo to skutečně hrozně, ale ve skutečnosti to tak naštěstí nebylo. Naštěstí jsme finále nemuseli hrát mimo Plzeň.

Co podle vás finále rozhodlo?
Dva kotouče jsou asi nejpopulárnější událost, snad všichni jsme o tom s panem rozhodčím Lípou postupem času mluvili. Ale dle mého názoru by to asi sérii jen zdramatizovalo, rozhodla totiž až neskutečná forma Žigmunda Pálffyho.

Vzpomínáte si na pocity, když jste vstupoval na led při prvním zápase finále?
Myslím si, že nějaká tíha finále na nás nepadla, nebyli jsme nervózní. Nepočítalo se totiž úplně, že se tam dostaneme. Vidím to na hráčích i nyní z pozice trenéra. Ano, je to speciální zápas, ale převládá spíše natěšení, euforie a adrenalin.

Kdo měl v kabině nejvíce proslovy?
Ono tím, že se poměrně dařilo, nebyly ani tolik potřeba. Ale samozřejmě měli slovo hráči jako Josef řezníček nebo Petr Kořínek.

Měli jste jako tým (nebo vy osobně) nějaký speciální talisman či rituál?
Každý měl nějaký svůj rituál, o talismanu nevím. Určitě to bylo ve formě, v jakém pořadí kdo nastupoval na led. Také si každý se nějakým svým zajetým způsobem připravoval hokejky a brusle. To měl ale zajeté stále, nemělo to přímou souvislost s touto sezónou nebo finále.

Co zaznělo kabinou, když vše skončilo a přišli jste do kabin se stříbrnými medailemi?
Vybavuji si, že v první fázi to byl na místo pocitu dobře odvedené práce neskutečný smutek. Potom ale, jak šel čas, jsme si uvědomili, že i tak to byl pro Plzeň velký úspěch.

Jak dlouho probíhaly oslavy?
Rozhodně začaly trošku již v autobuse, protože pro nás vše skončilo venku. Tam už to z nás trochu spadlo. Délku oslav na den přesně asi neřeknu, ale byly velmi dlouhé, protože město a fanoušky to velmi zajímalo. Měli jsme audienci na radnici, byla spousta rozhovorů v radiu, slavilo se hromadně i individuálně. Rozhodně jsme nic neošidili (smích).

Jak vzpomínáte na celou sezónu a kde byla podle vás ta největší síla týmu?
Podle mě tým brzy zjistil, že má sílu. A to obzvlášť doma. Byli jsme dobře vedení, navíc trenéři kádr dobře složili. Spousta hráčů navíc měla optimální věk. A k tomu byli dalším členem týmu diváci.

Hrál byste hokej raději v dnešní době?
Z mnoha důvodů ano – byl bych mladší, nebolelo by mě celé tělo, byl bych větších fešák (smích). Ne, teď vážně. Změnila se hra i pravidla a dnešní hokej by mě vyhovoval více, protože se netoleruje tolik faulů.

Dá se říct, že se jednalo o vrchol party kluků v Plzni, která se zvedala již několik předchozích let?
Určitě. Tým se budoval dlouho, já přišel až v roce 89. Často se tehdy nepřestupovalo, byli tady tak hodně Plzeňáci, kteří se dlouho navzájem znali.

Ročník následující pro vás byl co do bodů nejlepší v Plzni, avšak tým propadl. Čím to?
Další sezóna se nepovedla proto, že tým doplatil na to, že hrál před tím skvělou sezónu a po ní odešlo moc hráčů a jádro se rozpadlo. Začalo tak nové budování a tato sezóna byla dramatická.

V ročníku 1991/92 ale nebylo vše růžové. Jak týmem zahýbala vážná dopravní nehoda Radka Kampfa?
Týmem to velmi zamávalo, protože mužstvo nebylo zvyklé na velké změny a Radek byl hrozně důležitá osoba. Skvělý hráč, atakoval reprezentaci, přišel tím o olympiádu. Dříve ty vazby byly hodně úzké a hráči spolu trávili spoustu času, to už teď není. Bylo to ale hodně špatné, složité a problematické hlavně pro Radka a jeho kariéru. Na druhou stranu to byla tak vážná nehoda, že je skvělé, že vůbec všichni přežili.

Téma fanoušci jsme již na kousli, jak na ně vzpomínáte?
Byli věrní, oddaní, strašně nám pomáhali, chodili v obrovském počtu. Doba byla jiná, bylo po revoluci a tehdy byla kapacita kolem 11000 diváků. Pokud jste neměli plzeňský dres, tak před nimi bylo těžké nastupovat. Ve městě s tím úspěchem byla obrovská euforie a energie. Fanoušků bylo plné město, i když se tým neblížil k takovému úspěchu. I když se nehrálo dobře, tak byli věrní, stále jste lidi v dresech a šálách někde potkávali.

Vnímali jste větší podporu od ostatních českých klubů, když již finále bylo československé?
Nevím, jak kolegové, ale já to nevnímal. My byli zvyklí hrát federální ligu, v té době bylo Československo. Tehdy byla rivalita se Spartou nebo Košicemi, tedy spíše mezi kluby než státy.

Jaké byly vaše pocity, když v roce 2013 titul Plzeň vyhrála?
Prožíval jsem to odděleně, bylo to pro mě ovšem extrazajímavé. V Plzni od svých dvaceti let žiju, hrál jsem za ní, v titulové sezóně jsem byl trenérem mládeže. Bylo to ovšem pro mě zprostředkované, protože když válčila v semifinále a finále, my byli s reprezentací do osmnácti let na mistrovství světa v Rusku. A tam jsem bohužel neměl čas a ani prostor to sledovat online.

Titulu jste se následně dočkal s plzeňskými juniory…
Bylo to velice příjemné, jednalo se rovněž o první historický titul juniorů Plzně. Osobně si pamatuji mladší ročníky, tam se junioři často pohybovali na chvostu tabulku. Pak se mládež indiánů začala zvedat a vyústilo to titulem juniorů i dorostu. Zároveň je fajn, že i tyto hráče vidím na důležitých postech nejen v extralize. Mně osobně pak těší, když se s nimi mohu potkat, mluvit s nimi a oni chtějí mluvit se mnou.

Vidí člověk s odstupem času ze střídačky, když radí mladým, ty chyby, které sám dělal?
V tomhle je to úplně na prd. Když vidím, jaké dělají chyby a já si těmi chybami, a to myslím i životními blbostmi, také prošel, ale nejde jim poradit… Pořád jsem jim to říkal a pochopil, že některé věci jsou nesdělitelné. Že holt musejí přes tu hubu dostat, aby to pochopili. Nemá to smysl jim vyprávět, musejí si na to přijít sami.