Naše parta byla tak dokonalá, že kdo co řekl, to platilo, vzpomíná Milan Volák

Za Plzeň odehrál 703 utkání, více stihli pouze Jiří Hanzlík a Ivan Vlček. Jak ale sám Milan Volák přiznává, nebýt tří vážnějších zranění, mohl oba své kolegy ještě prohnat.

Však aby ne, důrazný forvard za svou Plzeň odehrál prakticky celou kariéru, pouze na jejím konci oblékl dres havířova, Prostějova a v době vojny Příbrami.

Dnes pětapadesátiletý trenér mládeže indiánů byl zároveň pravidelným sběratelem bodů, mezi lety 1987 a 2003 nasázel 184 branek a přidal 195 asistencí. V historických tabulkách střelců klubu jej jako jediný překonal František Černý, v celkovém bodování pak pouze Martin Straka, parťák z útoku z památného ročníku 1991/92.

Sám Volák ve stříbrné sezóně, nasbíral z mužstva Škody nejvíce bodů, v sedmatřiceti utkáních zaznamenal bilanci 18+31. Avšak v play off přišlo zranění, které velké bojovník alespoň někdy zkoušel ignorovat, ale v závěru již sledoval boje svých spoluhráčů pouze jako divák. Přesto stihl v deseti duelech přispět dvěma góly a přihrávkou.

Milane, kde byla podle vás největší síla stříbrného týmu z roku 1992?
Než jsme se všichni nezranili, tak mančaft šlapal. Parta byla výborná, nikdo nikomu nic nezáviděl. Třeba jestli někdo hraje oslabení či přesilovku. Bylo jedno, že jste strávil na ledě pět nebo dvacet minut. Kdo měl formu, hrál, všichni to tak měli za správné a to byl klíč k úspěchu.

Říkalo se, že plzeňská kabina byla vždy svá…
Nás tady bylo hodně Plzeňáků, jak se říká, náplav tu bylo málo (smích). Z devadesáti procent jsme byli místní kluci, asi to tak bylo. Když nás třeba vzali pět kluků na nároďák, my byli stále vyřechtaní, veselí, na naší partičku vždy kluci z jiných klubů koukali jako na zjevení. Oni byli pořád vážní, nevím, jestli to měli zakázané (smích).

Zároveň se díky kabině, která spolu byla již dlouho, zlepšovaly i výsledky Plzně…
Byli jsme pospolu tři roky, tým i výsledky se rýsovaly. Jenže po té sezóně přišla katastrofa. Asi šest hráčů odešlo, to bylo znát. Tam bylo štěstí, že se zrovna nepadalo. Přišli ale zase další mladí, ovšem vždy nějaký čas trvá, než se vše opět vybuduje.

Další velká euforie a zisk bronzu přišel v sezóně 1999/2000. Dá se to nějak porovnat?
Podle mě se to srovnat nedá. V ročníku 1991/92 bylo ještě Československo, hrálo se částečně rozděleno na Západ a Východ, poté byl již formát standardní, jak ho známe dnes. To první čtvrtfinále se Spartou, to už bylo něco pro diváky. Gól v prodloužení, ztracené vedení 2:0 v sérii, rozhodující duel doma… I pro diváky to asi byly lepší zápasy i větší euforie.

Když jsme u diváků, jak na tu dobu vzpomínáte?
Byli dalším hráčem na ledě. Když jsem se bavil s kluky z jiných týmů, tak opravdu sami říkali, že už u Berouna byli pos*aní, že jsou to blázni. Než prý vlezli na led, prohrávali 0:2.

Což se asi během play off ještě zintenzivnilo, že?
Když si člověk vzpomene, jak byl narvanej zimák… Byly sice vyprodané vstupenky, ale řekl bych, že další stovky fanoušků se ještě vmáčkly, protože se stálo na popelnicích ve vchodech a podobně. Ta atmosféra byla doslova obrovská.

Čekal byste tehdy, že budou na titul čekat tak dlouho?
Člověk se každou sezónu snaží na titul útočit, ale zaplať pánbůh, že to dopadlo alespoň v roce 2013. I já jsem si to samozřejmě jako Plzeňák hrozně přál. Navíc jsem strašně rád, že to rozhodl Martin, to klobouk dolů.

Jste si vědom, že právě po Martinu Strakovi jste v Plzni posbíral historicky druhý nejvyšší počet kanadských bodů?
Osobní statistiky jsem nikdy příliš nehlídal, nevnímám to. Samozřejmě, že když nějaký článek o mně vyjde, tak si ho člověk přečte. Ale je také potřeba říct, že já zde hrál 17 sezón. Kdyby někdo z těch, kteří zde byli třeba jen 10, jich stihli více, mohli mě přeskočit. A Martin? Je holt vidět, že byl lepší (smích).

Také jste po Ivanu Vlčkovi a Jiřím Hanzlíkovi v Plzni odehrál nejvíce zápasů...
Je škoda, že jsem trochu trpěl na zranění. Nepočítám taková, se kterými jsem mohl hrát. Ale taková, která mě vyřadila na několik měsíců a těch jsem měl několik. Mohl jsem kluky trochu prohnat.

Hokej se značně změnil, jste rád za svou dobu nebo byste raději hrál dnes?
Dnešní hokej se s tím naším nedá srovnat. S naší hrou by bylo dnes dvacet hráčů na trestné lavici. Je nyní jinde, je rychlejší, je o něčem jiném. Dříve byl skutečně tvrdý, nekompromisní, sudí nepískali žádná zaháknutí a podobně. Tehdy to byly často i likvidační zákroky, které se nepískaly. Mně se ta tvrdá hra líbila, já jsem spokojený. Dneska bych se asi neuplatnil, byl bych pořád na trestné (úsměv).

Jistě vás ale těší, že aktuální dresy se těm tehdejším značně podobají…
To určitě! Je to moc hezké, takové opravdu plzeňské. Ještě kdyby se to tak vrátilo úplně, ale chápu, že tam mají prostor partneři a podobně.

Kdo pro vás byl největším soupeřem?
Sparta. S tou to bylo vždycky vyhrocené.

Co se Vám vybaví, když se řekne sezóna 1991/1992?
Člověk si po titulu v roce 2013 vzpomněl, že byla škoda, že se nepovedl už tehdy. Vždy si říkám, že by bylo super, kdyby se to zase povedlo, když postoupíme do play off.

Co podle vás finále rozhodlo?
Často se mluví o zápase se dvěma puky. Bylo pravidlo, že když je další puk na ledě a nevadí hře, tak se dohrává s tím, který byl vhozen. Ale bohužel rozhodčí náš gól neuznal. Ale myslím si, že i kdyby byl uznán, že Trenčín byl o něco lepší než naše rozebraná sestava.

Vzpomínáte si na pocity při prvním zápase finále?
Já se zranil v semifinále s Vítkovicemi, takže první zápas jsem bohužel nehrál. A když jsem to ve druhém zkusil, zase mi zranění vrátilo, nešlo s tím hrát. Prakticky jsem byl jen za trestnou lavicí a mohl jsem akorát fandit. Což mi vadilo, protože ta sezóna byla pro mě skvěle rozjetá, měli jsme skvělou lajnu, ale nakonec jsme z ní vypadli já i Radek Kampf.

Radek Kampf měl vážnou dopravní nehodu ještě v základní části, jak to s mužstvem zahýbalo?
On byl jeden z pilířů týmu, bylo to pro nás veliké oslabení. Pak nám tam dávali do lajny Tomáše Klimta či Jirku Koreise, ale nebylo to takové. Radek byl prostě trošku jinde.

Osobně jste s velkým přehledem ovládl bodování základní části, bylo to pohodou ve vašem útoku?
Tam jsme si opravdu sedli. Martin Straka lítal jako blázen dopředu a dozadu, měl výborné oči a skvělé přihrávky. Já byl na takovou tu černou práci, Radek zase tvrďák, ten to boural. Hrál levé křídlo směrem dozadu. Já měl koncovky na pravém křídle a možná měl i štětí, že jsem góly tolik dával. Všichni tři jsme měli průměr více jak bod na zápas.

Měli jste jako tým (nebo vy osobně) nějaký speciální talisman či rituál?
Jako tým něco společného ne. Nevím, jak jiní v osobní rovině, já třeba začínal vždy levou bruslí, levým chráničem loktu, levou nohou vstupoval na led a podobně. Takové maličkosti.

Kdo měl v sezóně nejvíce v kabině proslovy?
Tenkrát to byli takoví ti starší jako Jirka Jonák, Jirka Koreis, kteří to tak trochu vedli. Ta parta byla tak dokonalá na tu dobu, že kdo co řekl, to platilo. Určitě si své řekli i třeba Michal Straka či Petr Kořínek.

Jaké byly pocity, když finále skončilo?
Ze začátku samozřejmě převládal smutek, ale postupem času jsme zjistili, že Trenčín byl opravdu lepší. My jsme to brali, jako kdybychom udělali zlato. Jejich první lajna, ti šli všichni do NHL. Musíme ovšem říct, že s naší popadanou sestavou jsme je dost potrápili, vždyť jsme dohrávali na tři obránce.

Jak dlouho probíhaly oslavy?
Oslavy si moc nepamatuju, protože den před posledním zápasem se mi narodila dcera. Staral jsem se tedy o syna, oslav jsem se tak moc nezúčastnil, paní byla s dcerou v porodnici a já hlídal, protože babičky bohužel nebyly. Zároveň jsem už byl takový otupělý, protože jsem byl jen na střídačce. V autobuse nějaké pivko padlo, ty podniky, ve kterých jsme poté byli, už dneska ani nejsou. Ale nepřeháněli jsme to.

Nyní jste trenérem mládeže. Asi je skvělé, jak Plzeň dává prostor mladým hráčům?
To bylo i tehdy, což je super, že se zabudovávají. Vojna není, aby mohli hrát hokej tam, tak potom nemají kam jít. Skončí juniorka a pomalu končí, pokud není vyloženě rozdílový hráč.