Fungovala velká soudržnost hráčů, všichni drželi pohromadě, vzpomíná ​Ivan Vlček

Ivan Vlček je velký plzeňský patriot. Dokonce tak velký, že kromě jedné sezóny ve Finsku neoblékl jiný dres. Samozřejmě kromě toho reprezentačního. I díky tomu také není nikdo, kdo by v historii klubu odehrál více utkání.

Nechyběl tak ani u první medaile od roku 1959, kterou Škoda získala v sezóně 1991/92. Z pozice obránce odehrál v základní části osmatřicet utkání s bilancí čtyř branek a šesti asistencí. V play off proti Spartě, Vítkovicím a Trenčínu přidal dalších dvanáct duelů za čtyři góly a dvě přihrávky.

Vynikající obránce nechyběl ani u dalšího velkého úspěchu Plzně, to když v ročníku 1999/2000 jako asistent kapitána s týmem vybojoval bronz. Mezi tím si již stihl na rok odskočit do Finska, vysloužil si za své výkony také účast na mistrovství světa v roce 1995.

Ivan Vlček je nadále s hokejovou Plzní pevně spjatý, věnuje se výchově mladých hráčů. Na jaře roku 2017 zkompletoval svou sadu medailí, s juniory Škody vybojoval mistrovský titul.

Ivane, jako hráč jste získal s Plzní stříbro a bronz, jako trenér zlato s juniory. Jak moc se hokej změnil a jaký byste raději hrál?
Jakýkoliv. Je mi jedno, jestli starý nebo nový. Raději bych hrál, než trénoval. Na střídačce se vžívám do situace, jak bych to hrál já. Vím, že je špatně říkat si, jak bych to udělal já, ale není to o tom, jak bych to hrál, ale spíše mi jde o přístup. Dnes mi chybí větší zapálenost a bojovnost. Odevzdat maximum toho, co mohu. Hokej se změnil, více se bruslí, na to se dá ovšem zvyknout. Hráči mají dnes často svou hlavu a udělají si vše podle sebe. Neříkám ale, že všichni. Také mi stále chybí od rozhodčích jednotný metr. Každý je jiný a stále pouští jiné zákroky. Ale to bývalo i kdysi. Když to shrnu, změny hokeji prospěly. Je rychlejší, vidíme méně faulů. To, co se hrálo za nás, by dnes nemohlo být. Mám výhodu, že už to hrát nebudu, tak si nemusím zvykat (úsměv).

Jak vám zní, že jste hráčem, který za Plzeň odehrál nejvíce utkání?
Když jsem začínal, hrálo se třeba jen 38 zápasů, letos jich může hráč odehrát i více jak dvakrát tolik. To pak čísla naskakují úplně jinak. Při dnešní migraci hráčů už to ale příliš nasbírat nejde. Ano, bylo to pěkné, rád jsem tady hrál, ale zpětně, když se ohlédnu, jsem možná měl zkusit i něco jiného.

Jak na vás působ dnešní dresy, které jsou hodně podobné těm z minulosti?
Hodně se mi líbí. Já mám ten svůj ještě doma. I když mi přijde nějaký malý, už bych se do něj asi ve výstroji nevyšel (smích).

Letos je to kulatých třicet od památné stříbrné sezóny. Vzpomínáte na ni často?
Spíše lidé okolo mi ji připomínají. Třeba v médiích nebo právě při nějaké příležitosti. Nebo když jsme v roce 2013 vyhrál titul. Sám od sebe ale úplně ne. Vzpomínky jsou ale pochopitelně příjemné.

Jaké byly vaše pocity, když v roce 2013 titul konečně vyhrála?
Byl to první titul, doufejme, že bude další. Všechno je dnes o financích a výběru hráčů. Ale jsem za to moc rád, že ho Plzeň má.

Dá se nějak porovnat jízda touto sezónou a bronzovou 1999/2000?
To finále bylo historicky první, hokej se pak trochu posunul. Obojí samozřejmě bylo zklamání, z toho bronzu jsem byl ale zklamaný mnohem více.

Když se ohlédneme za sezónou 1991/92, co podle vás finále rozhodlo?
Já si myslím, že často propíraný druhý puk to nebyl. Spíše jsme byli oslabení o klíčové hráče. Již s Vítkovicemi jsme dohrávali na pár lidí. Po postupu do finále jsme byli v euforii, ale na to nejdůležitější už jsme nebyli připraveni. Zranili se nám hráči jako Kampf, Koreis, Řezníček či Volák. Nebyli jsme pohromadě a i v hlavách si myslím, že to semifinále nás uspokojilo. Symbolicky jako kdyby to uzavřel i hořící zimák.

Bál jste se, když jste viděl ty plameny?
O sebe ne, spíše jsem se divil tolika lidem, kteří na to koukali a až po chvilce začali panikařit. Bylo to nepříjemné. Takže jsem měl spíše strach o ty lidi, kteří tam byli a často i s dětmi.

Právě fanoušci byli ale vašim šestým hráčem, že?
Vzpomínám si, kdy na sezení bylo málo míst a stále tady bylo plno. A to nejen na finále. Na zimák se nacpalo 14000 lidí, atmosféra byla nádherná. V Plzni na hokej chodilo vždy hodně lidí, dnes je atmosféra jiná, když vedle sebe lidi sedí a ne stojí. Tehdy, když přišlo třeba 7000 diváků, tak to byla bída. Dnes už by bohužel asi tolik lidí nepřišlo, i kdyby mohlo a nebyla žádná omezení. Dříve to bylo něco úplně jiného.

A vaší jízdou play off se asi ještě více vše zintenzivnělo, že?
Jak jsme se posouvali přes ty série, což v Plzni bylo vlastně prakticky poprvé, o to více to všichni vnímali. My měli největší starost, aby se sehnaly lístky pro známé (smích).

Zastavil se před finále člověk a řekl si, že teď už zbývá jen krok k vrcholu?
Potom v tom sledu, jak šly zápasy rychle za sebou, to byl pro nás v uvozovkách jen další duel. Neměli jsme čas si doma sednout a říct si, že teď to bude jiné. První zápas finále jsme prohráli, to bylo pro vývoj série to nejdůležitější. U nich to bylo těžké vyhrát. Na druhu stranu jsme ty dvě finálové střetnutí v Trenčíně odehráli slušně. Domnívám se, že kdybychom oba doma bývali vyhráli, uhráli bychom to už na titul.

Pamatujete si na své pocity, když vše skončilo?
Zklamání bylo, ale druhé místo bylo obrovský úspěch, nakonec převládla spokojenost. Křivda kvůli rozhodčím být mohla, ale to je stejné pořád i v dnešní době. Nedávno zápasy dávali v televizi a například náš gól měli uznat. Ten druhý puk v situaci nehrál žádnou roli.

Jak probíhaly oslavy?
Hned po zápase byla večeře, pak jsme zamířili autobusem domů, lehce se slavilo. Pokračovalo se po příjezdu, vše trvalo asi týden. A kolik čeho a kde, to už asi neřeknu. Ale to k tomu patří.

V čem podle vás tkvělo kouzlo týmu?
Už i rok před tím se utvořilo více lidí, plzeňští hráči, bylo jich pět, šest. Nikdo neměl nějaké proslovy, ale to jádro drželo pohromadě, na to se nabalovali potom další a další. Fungovala velká soudržnost hráčů, v té době jsme všichni drželi pohromadě, to byla největší síla mužstva. Jednou táhl ten, pak ten. A to stabilní jádro si šatnu samo organizovalo. Nebyl jeden, který měl rozhodující slovo. To vnímám jako to nejdůležitější, to jádro. Úplně něco jiného, než když dnes někdo složí kvůli penězům tým z hráčů ze všech koutů světa. Pak se těžko skládá tu kabinu jako partu.

V sezóně bohužel došlo k vážnému zranění Radka Kampfa. To jistě muselo kabinu zasáhnout…
Radek byl v nejlepší formě, byl pro nás klíčový hráč, celkově nám hrozně chyběl. Podobně jako sezónu po stříbru, kdy po revoluci už mohli nejlepší hráči odejít. Před finále ještě zůstávali, po něm odešli a tým to hodně zasáhlo.

Možná trochu atypická otázka na závěr. Jak jako obránce vnímáte aktuální výkony Petera Čerešňáka?
Vyrostl ve skvělého obránce, Plzeň je mu již malá. Ofenzivní obránci, kteří jsou takto úspěšní a zvládají i defenzivní část, se hledají špatně.