Celý rok byla super zábava, škoda, že jsme skončili takto brzo, říká Nick Malík
Nick Malík se před sezónou vrátil na česká kluziště, po úspěšném angažmá na severu Evropy ve Finsku. V Plzni si postupem času vybudoval pozici jasné jedničky, tým na něho spoléhal, ve třech zápasech dokázal i vychytat čisté konto. Jaká to byla sezóna pro plzeňského gólmana? To se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Nicku, vezměme to odzadu. Jaká to byla dle vás série s Mladou Boleslaví? Myslíte stále na ten rozhodující gól ve čtvrtém zápase?
Už na to nemyslím, to rychle uteče. Podíval jsem se na to v klidu na videu, trefil to výborně, odrazilo se mi to o hlavu, s tím moc dělat nešlo. Vzpomínky se mi již nevrací. První dva zápasy pro mě byly složitější. Když se člověk na to zpětně podívá, tak v prvním duelu jsem dostal čtyři góly, ve druhém tři, to je hodně. Zápasy se mi nepovedly, ale ty jejich góly byly perfektně trefené, viz například gól Aleše Čecha, ten mi to tam vymetl, jak kdybychom hráli někde v NHL. V tomhle směru to štěstíčko bylo na jejich straně.
Jak jste si užíval vaše první play-off po návratu do Česka?
Já mám celkově play-off zápasy rád, protože jsou to větší utkání než v základní části. Musím přiznat, že já mám raději duely, které se hrají na ledech soupeřů, kde je celý barák proti nám. Rád hraji pod tlakem, kdy může rozhodnout jedna chyby. Říkal jsem si sám sobě, že i kdyby měla Boleslav postoupit, tak nemůžeme prohrát 0:3. Nechtěli jsme jim to dát zadarmo, nejde aby soupeř postoupil bez nějakého přešlapu. Moje přání bylo po těch dvou zápasech jim to to trošku ztížit, ať je to také trochu bolí.
Ve třetím zápase předkola jste předvedl obdivuhodný zákrok proti Čajkovi. Jak jste to viděl ze svého pohledu?
Já jsem celou dobu sledoval puk, viděl jsem, jak se pro to Čajka natahoval a hodil si to do bekhendu. Já už neměl prostor se nějak přetáčet nebo se po kotouči natahovat rukou, jediné co mě napadlo, bylo se položit, trošku přemýšlet, jak by to udělat ten hráč. Útočníci to většinou chtějí zvedat, tak jsem ten beton také zvedl a trefilo mě to.
Začátek základní části pro vás nebyl jednoduchý, dlouho jste se pohybovali na samotném chvostu tabulky...
Pro mě celý rok to byla super zábava, uteklo to straně rychle. Dané to bylo i tím, jak se člověku daří, i když ze začátku se týmu úplně nedařilo. Přišlo mi, že nás ty prohry více semkly, po první reprezentační přestávce jsme hráli jako tým. Play-off jsme hráli prakticky již od listopadu, spoustu zápasů jsme dotáhli do prodloužení, většina jich byla pouze o gól, pořád se to opakovalo. Kdyby nám někdo na začátku řekl, když jsme byli na dně řekl, že budeme hrát v předkole z osmého místa, tak bychom to jistě brali.
Po většinu čase jste působil v brance klidným dojmem. Čím to?
Já mám staršího bráchu, při většině her, které jsme hráli proti sobě, tak tam jsem měl větší nervy, než při hokeji. Hodně mi to pomohlo, jak jsme se takto provokovali, brácha je koneckonců jediný frajer, který mě dokáže vyprovokovat. Hodně mi to zocelilo, já jdu nyní do zápasů a nic si z toho nedělám. Když už se nějaká chyby udělá, tak se z toho musí člověk poučit, aby ji neopakoval. Užíval jsem si, když jsem věděl, že tým na mě spoléhal, že ode mě potřebuje pomoci.
Rozhodně nikdo z hráčů si nepřeje končit na začátku března. Co se ve vás odehrává?
Určitě máme v sobě prázdnotu, nikdo takto brzo končit nechtěl, zvlášť, když se takto v Plzni končí již čtyři roky po sobě. Chtěli jsme to dotáhnout dál i pro fanoušky, kteří byli celý rok úžasní. Jak jsem již říkal, ta série se rozhodla již v Plzni. Měli jsme nad nimi navrch, ovšem slavili oni, což zapříčinilo, že končíme takto brzo.
Pod rukou trenéra gólmanů pana Rudolfa Pejchara prošla v Plzni v posledních letech spousta mladých gólmanů. Jak jste si s ním pochvaloval spolupráci?
Myslím si, že gólmana, který je v mém věku, tak už ho žádný trenér gólmanů nepředělá, to se spíše dělá v mládí. S panem Pejcharem jsem měl klid, jistotu, důvěru, což jsou nejdůležitější faktory, které brankář potřebuje, aby podával takové výkony. Samozřejmě jsme spolu probírali situace ze zápasu, ale díky jeho lidskosti jsem se s ním mohl popovídat o všem. Vykám mu, ale spolupráce probíhala na kamarádské úrovni, čehož si nesmírně vážím.
Před odchodem do Finska jste toho v Česku příliš neodchytal. Cítil jste nějaký rozdíl po návratu zpět do vlasti?
Já jsem dřív v Čechách chytal první ligu, skok do extraligy je ohromný. Myslím si, že ta první liga úplně nemůže připravit člověka na extraligu, tam jsem předtím odchytal jeden zápas a kousek, což se úplně nepovedlo. Odešel jsem do Finska, hokejově jsem vyspěl do dospělého hokeje, což jsem snad prokázal letos, že ten tým můžu podržet, i když se zrovna nedařilo.
V Plzni jste se stal, díky vaším skvělým výkonům, jasnou jedničkou. To vám jistě udělalo radost viďte?
Radost jsem určitě měl, je super, že jsem dostal takový prostor. Mrzelo mi ale, že Dávidovi to moc nelepilo. Je to super kluk, celou sezónu jsme spolu měli parádní vztah. Přípravu měl výbornou, poté přišla sezóna a nelepilo mu to, což mě štvalo, zasloužil si více. Ke konci sezóny, když jsem byl nemocný a nastupoval, tak podával dobré výkony, v Pardubicích třeba chytal skvěle, nicméně to prokazoval i v dalších zápasech. Každá sezóna je jiná. Letos to bylo dobré, příště mi to jít tak nemusí, i když doufám, že se to nestane, musím zaklepat. Cíl je však jasný, i příští rok určitě budu chtít být znova jednička.
Nicku, děkujeme za rozhovor.
FOTO: Lukáš Haváček.
