Lukáš Martinec prožívá sezónu snů
Lepší průběh sezóny si snad mladý obránce Lukáš Martinec nemohl představit. Loni se natrvalo neprobil do kádru plzeňské juniorky, ale letos je vše jinak. Osmnáctiletý obránce patří k lídrům družstva, které má po letech play-off na dosah. Jako třešničku na dortu si připsal první start v extralize.
„Lepší sezónu jsem ještě nezažil. Maximálně když jsem hrál v Rokycanech, měl jsem ještě víc gólů, ale to zas bylo o něčem jiném. Hráli jsme celou sezónu na dvě obrany,“ líčí nadšeně Lukáš Martinec a má pravdu. Za vše mluví osobní statistiky i výsledky mužstva. “Máme výborný tým, výborné trenéry a všichni toužíme po play-off,“ říká ve zkratce a dodává, že motivace je opravdu velká: „Náš ročník 88 byl vždycky silný, ale postup nám utekl o pár bodů v dorostu i v prvním roce v juniorce.“Loni ale vše tak růžově nevypadalo. „Zezačátku jsem hrál stabilně ve druhé pětce, což jsem jako prvoročák považoval za úplný zázrak, ale s odchodem pana Kučery se to změnilo. Přišel pan Setíkovský, navíc jsem se zranil, v závěru sezóny už pro mne nebyl prostor, a tak jsem šel do Mariánských Lázní,“ vzpomíná talentovaný bek na uplynulý rok. „Letos jsem si říkal, že už nemám co ztratit, už musím něco ukázat, naštěstí se mi zatím daří,“ oddychl si a chválí složení týmu, příval mladých hráčů se mu zamlouvá: „Je to určitě dobře, všichni se chtějí ukázat, máme výbornou partu, v kabině i na ledě si rozumíme.“
Právě správná parta je základem úspěchu, plzeňští mladíci si na atmosféru v týmu nemohou stěžovat. „Před zápasem se vždycky hecujeme, buď kapitán nebo já nebo Luboš Černý řekneme pár povzbudivých slov a jdeme na to,“ prozrazuje Martinec a s úsměvem na tváři vypráví dál: „Trochu přispívám i já, ale největší bavič je Honza Kašpar, to je šoumen každým coulem.“
Přesto vždycky není tak veselo. V prosinci potkala juniorku série pěti proher. „Ale nikdy jsme neprohráli třeba o pět branek, vždycky o gól, o dva. Vybrali jsme si trochu smůly,“ říká s odstupem jeden z tahounů týmu. Krize je zapomenuta, naopak výhra v derby nad Karlovými Vary Plzeňáky hodně povzbudila. „Derby je pokaždé maximálně vyhecované, jsem rád, že jsme vyhráli. Určitě každý z nás by tohle vítězství vyměnil za kterékoliv jiné. Zápasy s Vary a se Spartou jsou vždycky výjimečné,“ neskrývá své nadšení hráč, který zajistil druhý bod za výhru 1:0 po samostatných nájezdech. Právě on byl totiž jediným, kdo se v deseti trestných stříleních trefil. „Na tréninku takové zakončení pořád trénuji, takže naši gólmani už to znají. Vždycky si dám puk na bekhend a koukám, jak se brankář pohne, pak vystřelím nebo udělám dlouhou forhendovou kličku,“ popisuje svoji taktiku a také přípravu: „Nájezdy trénujeme každé úterý, kdy soutěžíme o dřeváka. Každý má vždy šest nájezdů a když nedá gól, musí zaplatit pokutu do společné pokladny.“ Při hodnocení vlastních výkonů je Martinec stručný: „Někdy proměním hned, někdy třeba třikrát obhájím.“
Těsně před vánočními svátky zavítali do ČEZ Arény mladíci švédského Malmö. Pro Martince to byl výjimečný zápas. „Přišel jsem do kabiny, počítali jsme obránce a bylo nás devět, tak si mne pan Rulík zavolal a zeptal se mne, jestli můžu hrát na centru. Já jsem souhlasil, i když v útoku jsem hrál naposledy ve čtvrté třídě,“ líčí zajímavou situaci. V pozici centra jinak čistokrevný bek nezklamal, spíše naopak. Dokonce byl u zlomového okamžiku duelu. „To byla parádní akce. Nevím jak je to možné, ale hrozně se mi dařilo na buly, takže kluci říkali, ať tam pořád chodím. Vyhrál jsem pro Radka Špilera, ten vystřelil a Miloš Sýkora přesně tečoval,“ vykresluje akci, kterou se svou formací přispěl ke konečné výhře Lasselsbergeru.
Velkého obdivovatele Marka Židlického však v letošní sezóně potkalo i další překvapení, zahrál si v extraligovém A-týmu. „Proti Pardubicím jsem naskočil ne jednu třetinu, což pro mne bylo překvapením. Já myslel, že budu sedět na lavičce, jenže pak se někdo z kluků zranil a já byl najednou na ledě,“ říká o své premiéře a vrací se i k dalšímu utkání, kdy byl na ledě u nečekané výhry: „V Litvínově to byl fantastický zážitek, asi zatím největší, co jsem zažil. Odehrál jsem celý zápas a vyhráli jsme.“
Osmnáctiletý obránce má před sebou ještě dlouhou cestu, ale již teď si splnil některé sny. „Odmalička jsem koukal na hráče, kteří hráli extraligu a říkal si, že takhle daleko se nikdy nedostanu a najednou přijde pozvánka na trénink, pak na zápas a už s nimi hraji,“ stále ještě nemůže uvěřit tomu, jak rychle se vše seběhlo. Přesto řada přání ještě zůstává. Prozraďme jedno z nich: „Vždycky jsem chtěl hrát v Plzni. Jako malý jsem snil o NHL, ale pořád si dávám nižší a nižší cíle. Teď je mým snem hrát extraligu.“