#81 Martin Ševc

V Plzni se mi moc líbilo, říká Martin Ševc v rozhovoru na rozloučenou

Plzeň - Martin Ševc v Plzni nastupoval s číslem osmdesát jedna. Naposledy se v plzeňském dresu představil v Litvínově, proti Slavii doma už kvůli podepsané transfer kartě ve Švédsku nastoupit nemohl. Jeho hostování je u konce, ofenzivního beka nyní čeká stěhování do Švédska. Na půl roku se jeho domovem stane Skelleftea, kde ho čeká další hokejová štace. V plzeňském dresu odehrál deset zápasů, ve kterých nasbíral čtyři body za dva góly a dvě asistence. Rozhovor na rozloučenou plzeňské fanoušky ale rozhodně nerozpláče. Prozradil v něm na sebe spoustu zajímavých informací, nejen o hokejovém životě.

Jak jste se dostal k hokeji? Co rozhodlo o tom, že děláte hokej a nevybral jste si třeba jiný sport?
Od mala jsem hrál fotbal, ale dělal jsem i jiné sporty. K hokeji mě přivedl kamarád, který na něj chodil a nechtěl chodit sám. Tak jsem šel s ním, a vidíte, mě u hokeje rodiče udrželi, on u něj nezůstal.

Bylo těžké vás u hokeje udržet? Hlavně v období puberty, kdy spousta lidí najednou začne mít jiné zájmy než sport?
Zrovna v tomhle období už to moc těžké nebylo. Pocházím totiž z Nymburku a zrovna v tomhle věku už jsem přecházel na Kladno. Byl jsem tam na internátu ještě se čtyřmi dalšími kluky od nás. Tohle bylo sice složitější období, ale ne ohledně udržení u hokeje. Těžší to bylo ještě před tím. Když jsem musel jezdit na kole čtyři kilometry na tréninky a zpátky. To se mi nechtělo.

Říkáte, že jste byl v Kladně na internátě, jak se kloubí škola s hokejem? Spousta dnešních mladých hráčů říká, že to moc nejde.
V juniorském věku to určitě těžké nebylo. Naopak je mi teď líto, že nemám něco víc než výuční list. Sice jsem se pak přihlásil ještě na nástavbu, ale začal jsem hrát za „áčko“ a jezdit na různá hostování… Potom už to nebylo snadné, ale v juniorském věku to šlo.

Bylo hodně těžké se prosadit do kladenského A-týmu? Přece jen, Kladno je velká líheň fantastických hokejistů.
Tohle vždycky chce i kus štěstí. Hrál jsem v PZ Kladno, což bylo vlastně kladenské „béčko“. Tam mě trénoval pan Kaberle starší s panem Volfem, který byl v té době primátor Kladna. Pan Kaberle mně promlouval do duše, že bych tomu měl dávat víc, než jsem tenkrát dával. A trochu mě popostrčili, párkrát mi nechali zatrénovat s dospělými. Ale pak mi skončil juniorský věk a já nastoupil do práce, protože v hokeji jsem neviděl budoucnost. Vlastně nebyla jiná možnost, co bych jinak dělal. Po třech měsících mi ale zavolali z Kladna, jestli bych s nimi nechtěl absolvovat letní přípravu, dali mi základní smlouvu, já odtrénoval přípravu a pak mě tak různě posílali na hostování do Berouna, do Ústí, do Mostu a tak různě. Zlom nastal, když jsem byl poslední sezónu v Berouně, kde mě trénoval Otakar Vejvoda, který mně dost pomohl. Dost po mě šlapal v dobrém slova smyslu. Pak jsem dostal šanci v Kladně, byla také stávka v NHL a já začal nastupovat po boku Tomáše Kaberleho, před námi hrál Jarda Jágr, Pavel Pater a Martin Procházka. To pro mě byla taková vysoká škola a odpíchl jsem se dál.

Mluvil jste o mluvení do duše a drilu. Jste tedy ten typ, co nad sebou potřebuje bič?
Teď už ne (smích). Ale když jsem byl mladší, tak jsem byl trochu flákač. Člověku to vždycky dojde později, proto se to teď snažím říkat mladým hráčům. Sám moc dobře vím, jaké to je. Asi jako Češi máme trochu lenost v povaze.

Vzpomněl jste si teď při zápase proti Kladnu, jak jste vlastně po jejich boku rozbíhal svou extraligovou kariéru?
Vzpomněl jsem si na to a hlavně jsem se na zápas proti nim těšil. Nikdy jsem proti takovým hvězdám nehrál, člověk si chce zkusit spoustu věcí. Byla to trochu i výzva a jsem moc rád, že jsme je porazili. I když nám dali jeden gól, jsem rád, že jsme je jinak ubránili. Měli jsme i dost šancí, myslím, že jsme mohli vyhrát i v základní hrací době.

V zatím posledním domácím zápase jste zase byl nasazován na největší soupeřovu hvězdu, jak se hraje s takovými speciálními úkoly?
Myslím, že je to trošku dobře. My rozhodně jen nebráníme, naopak soupeř trochu zapomíná na bránění, a jelikož kluci jsou výborní dopředu, je tam potom spousta šancí na brejky a dávání gólů jako například proti Třinci.

Jaký je váš názor na příchody hráčů z NHL v době výluky? Jste spíše pro volné příchody nebo byste naopak kvitoval limity, které mají ostatní evropské hokejové ligy?
To je těžké říct. Má to své pro a proti. Podle mě je to na každém klubu, jak hráče začlení a kolik jich má. Například Plzeň má hráče z NHL jen jednoho – Raska – a myslím, že to klape. Plzeň má výborný tým a nebylo třeba víc do kádru zasahovat. Ostatně je to vidět i na postavení v tabulce. I bez hvězd NHL, i když Tuukka je výborný, jsme první a hrajeme krásný hokej.

Hraje se obránci líp, když ví, že za sebou má v brance takovou jistotu?
Brankář přenáší svůj klid na celý tým, nejen na obránce. Každý si dovolí trochu víc, když ví, že má za sebou jistotu. Ale to není jen teď Tuukka. Kluci se rozhodně nemusí bát ani po skončení výluky. Adam i Marek jsou výborní gólmani.

Prošel jste ruskou, švýcarskou, švédskou a českou hokejovou ligou. Který z těchto stylů vám nejvíce sedí a proč?
Musím říct, že mně se strašně líbí švédský styl hokeje, i když spousta lidí říká, že je to defenzivní pojetí. Ale člověk když do toho nakoukne a má štěstí, jako já, že hraje v předních klubech, tak je to jiné. Vypadá to sice tak, že se jen brání, ale spíš se prostě od sebe neodhazují puky a je to dost ofenzivní styl, ale člověk se tolik nenadře, protože hraje pořád s pukem.

Vy sám se tedy prezentujete na obránce dost ofenzivním stylem. Můžete si to dovolit i ve Švédsku?
Jasně, já jsem prostě ofenzivní bek. Hrál jsem tak od začátku kariéry, snad kromě mé sezóny vedle Tomáše Kaberleho, to jsem musel být víc defenzivní. A také to byla moje první sezóna, kdy jsem se v mužském hokeji rozkoukával. Teď hraju ve Švédsku rozhodně stejně ofenzivně jako tady.

Umíte švédsky nebo komunikujete v angličtině?
Znám pár slovíček, ale ve Švédsku umí úplně každý anglicky, takže si vystačím s angličtinou. I když po těch letech už do mě začínají rýpat, že bych se mohl začít učit švédštinu. Ale moc se mi do toho nechce. Moje angličtina pořád ještě není úplně tak super, jak bych si představoval, spíš tedy dopiluji to, než abych do ní motal ještě něco jiného. Ale pár slovíček člověk pochytí. Nemluvím, ale hokejové výrazy znám, vím, o čem se mluví. Loňskou sezónu mluvila celá kabina švédsky, pak k nám přišel Kanaďan, ten neměl ani páru. Já nerozumím jen, když nechci (smích).

V Plzni teď ale můžete angličtinu procvičovat dost a dost. Anglicky mluvících hokejistů tu není málo.
To je jedině dobře, hlavně pro mladé kluky, můžou se procvičit. Já bych byl za to v jejich věku vděčný. Nikdo v kabině nemá s angličtinou problém.

Jak se urodilo vaše angažmá v Plzni?
První probíhala jednání s Kladnem, ale nedohodli jsme se, tak agent hledal dál a nabídl mi Plzeň. Byl jsem za to rád a teď jsem ještě radši. Když jsem sem přišel, zjistil jsem, že Plzeň má vynikající mužstvo a výborné fanoušky, teda pro hostující týmy nic moc, ale pro nás jsou skvělí. Mně se tu ale i v kladenském dresu vždycky hrálo dobře, takže s nabídkou z Plzně jsem neměl problém. A teď se mi ani nechce pryč.

Věděl jste, do čeho jdete? Hledal jste si nějaké informace, než jste dorazil na první trénink?
Abych řekl pravdu, tak jsem nehledal nic. Jen jsem koukl na rozpis, s kým budeme hrát a to bylo všechno.

Jak vás kluci v kabině přivítali?
Byl jsem příjemně překvapený. Pár kluků jsem znal, přece jen jsem v Čechách nějakou dobu hrál, s těmi staršími jsem se vídal. Tomáše Vlasáka a Martina Straku jsem znal, to jsou vlastně už ikony českého hokeje, i když pořád hrají skvěle. Nejvíc jsem ale znal Adama Svobodu. Vzali mě výborně, jsem za to rád.

Bylo těžké naskočit už do rozjeté extraligy?
Abych řekl pravdu, tak bylo. Když mi v březnu skončila sezóna, byl jsem na operaci se zápěstím, nikde jsem tedy nehrál ani netrénoval. Měl jsem nařízený klid čtyři a půl měsíce. První dva zápasy byly těžké, ale naštěstí se mi i docela povedly. Hodně mi samozřejmě pomohli spoluhráči a teď se cítím čím dál lépe. I když poslední dva zápasy mohly být z mé strany rozhodně lepší. Nebyl jsem se sebou moc spokojený.

Jak se teď budete srovnávat s další změnou? Mluvil jste o rozehrávání, teď jste se rozehrál, měsíc je pomalu u konce a vy si budete zase zvykat jinde. Jak to snášíte?
Beru Plzeň jako zpestření. Dlouho jsem v Čechách nehrál, užívám si to. I legrace v kabině je tu úplně jiná než v cizině.

Jsou Švédové tak chladní, jak se o nich říká?
Není to tak hrozné. Nějakou srandu opravdu zabijí, ale že by byli nějak extra chladní, to bych neřekl. Jsou i výjimky.

Co jste si tady v Plzni nejvíc oblíbil? Prošel jste si město?
Dojížděla sem za mnou rodina, s malým synem jsme byli v ZOO a Dino parku. Bydlím u Martina v hotelu, kde jsou krásné Štruncovy sady, skvělé parky na procházky, mám tu psa, to se mi líbí. Navíc jsem velký fanoušek fotbalu, byl jsem na zápasu reprezentace a chtěl bych ještě před svým odchodem stihnout i zápas Plzně. Mám fotbal strašně rád, rád na něj chodím a líbí se mi, jaký Plzeň hraje fotbal, takže to se určitě zajdu podívat. Jinak jsem město neznal, i když jsem tady hrál už mockrát, ale jako soupeř znáte jen zimák. Teď jsem si to tady prošel, centrum je krásné, bydlím v moc hezké lokalitě, když je hezky, je kam jít. Opravdu se mi tu líbí.

Jak se rodina dívá na vaše časté stěhování?
Manželka se synem jezdí všude se mnou, častěji se sice vrací do Čech, ale už si zvykla a malému je to zatím jedno. V prosinci mu budou teprve dva roky. Musí zvyknout, že jsme takoví cestovatelé. Manželce to nevadí, ve Švédsku se jí líbí, narodil se nám tam syn, i když už tam třeba nebudu hrát, zůstane nám ve vzpomínkách. Babičky si vnoučka musí užít přes léto, ale i se občas za námi přijedou podívat, stejně jako moje sestra. Jinak komunikujeme přes Skype. Internet je vůbec výborná věc, to je skoro jako když se vidíme naživo. Ale půl roku se to dá vydržet. Když mám smlouvu na celou sezónu, odjíždím v půlce července a rodina za mnou odlétá až na konci léta, dřív to nemá cenu.

Jak si budete užívat poslední zápasy v plzeňském dresu?
Snažím si užívat všechna utkání a ta doma ještě víc. Je tu vynikající atmosféra a to nejen v hledišti. I v týmu máme veselo. Když se vyhrává, nálada je lepší. Snažím se všechno si vychutnávat. Víc si tu popovídám, pobavím se, mluvíme jenom česky, všichni si rozumíme, ať se řekne, co se řekne a rozhodně si snažím užívat každý den.

Co pro vás obnáší hrát jeden měsíc jinde, co se administrativy týče?
Rozhodně se mnou není tolik starostí jako s kluky z Ameriky. Žádné pojistky se řešit nemusí, smlouvu mám uzavřenou až po skončení zdejšího angažmá, takže není co pojišťovat a není se s kým domlouvat. Jsem vlastně volný hráč. Pro extraligu jsem ale hráč Kladna, takže Plzeň se musela domluvit s Kladnem, to byla jediná překážka. Jinak ohledně mě žádné papírování není.

Dáváte si podvědomě pozor na zranění, protože kdybyste se zranil, švédské angažmá by neplatilo?
O tomhle jsem nikdy nepřemýšlel, abych řekl pravdu. O tom se nedá přemýšlet. Měl jsem poslední dobou tolik zranění, že už jsem otupěl. Když má přijít, přijde.

Co rád děláte, když nehrajete hokej? Jak by vypadal váš ideální den volna?
Jsem docela flákač, ale s malým synem už to moc nejde. Hodně se tedy věnuji malému, jdeme ven, snažím se pro něj udělat nějaký program, protože si ho příliš neužiju. Rád zajdu na fotbal, zahraju si squash nebo tenis. Na fotbal beru i malého, ale toho to zatím moc nebere. Většinou se věnuju rodině.

Už máte se synem plány, bude z něj sportovec?
Ještě ne. Samozřejmě bych byl rád, kdyby dělal nějaký sport nebo cokoliv. Když ho bude bavit hrát na piano, podpořím ho v tom. Určitě je ale dobré něco dělat, být v kolektivu, naučit se pravidlům, ať už u toho později zůstane nebo ne. Když ho něco nebude bavit, nebudu ho u toho držet. Nechám to na něm.

Jak se udržujete v kondici? Můžete si vůbec dopřát všechno, co chcete?
U hokejistů životospráva není tak striktní jako u fotbalistů, ale samozřejmě je třeba se trochu hlídat, například před zápasem. Ale pivo nebo dobrou večeři nám nikdo nezakáže. I když já zrovna mám trochu sklony k přibírání, tak se musím hlídat. Ale přes sezónu mám výdej, to si můžu dopřát.

Je něco, co hokejisti nesmí?
Nevím, jak je to teď, ale dřív myslím, že jsme ve smlouvách měli, že nesmíme hrát fotbal, lyžovat a takové věci.

Když by vás rodiče neudrželi u hokeje, co byste si přál dělat?
Určitě bych zůstal u sportu a asi bych si vybral fotbal. Ale hokej mi šel o něco líp, tak jsem zůstal u něj a je to dobře.

Ještě je sice brzo, ale už si někdy říkáte, co budete dělat po skončení kariéry?
Poslední dobou přemýšlím docela často. Neříkám, že jsem starý, ale už se to blíží. Každý nehraje hokej do čtyřiceti, všechno ovlivňují zranění. Takže o tom přemýšlím, ale pořád mě nic nenapadá.

Co jste podle vás udělal v životě nejlepšího.
Syna (smích).

Jen naopak něco, za co se stydíte?
Nemyslím si, že bych se měl za něco stydět. Ale určitě by se našlo pár věcí, na které bych nebyl pyšný, ale prostě se staly, a už bych to nevracel. Věci byly řečeny, udělány, i když třeba v emocích. Ale stud je silné slovo.

Je něco ve vaší kariéře, co byste udělal jinak?
Možná v juniorském věku bych k hokeji přistupoval jinak. Ale zase jsem si toho spoustu užil, měli jsme dobrou partu, byli jsme takoví živočišní, řekl bych. Byli jsme vlastně ti odložení v druhém týmu, užívali jsme si, brali jsme sport jako zábavu a nikdo si nemyslel, že se bude hokejem živit, nikdo si nemyslel, že bude hrát NHL tak, jako to chodí dneska. I když oni to z mladých hráčů dělají dost často agenti. Takže kdybych měl něco změnit, tak asi jedině tohle. Ale rozhodně ničeho, co se stalo, nelituji.

Jaké je to pro kluka, když na něj stojí fronty holek, které chtějí chodit s hokejistou?
To se mi nestávalo. Jsem s manželkou poměrně dlouho, ještě z doby kdy o mě nikdo nevěděl, hrál jsem v PZ Kladno. Možná manželka měla tenkrát větší úspěchy v práci než já v hokeji tenkrát (smích). Tohle mě teda minulo. Teď občas přijde nějaká fanynka, ale to je jen platonické.

V kariéře byste nic neměnil, je něco, co byste udělal jinak v osobním životě?
Našel bych možná jednu věc, a to školu. Ale jak říkám, nelituji ničeho, co jsem v životě udělal. Pár věcí se dalo možná udělat jinak, ale vrátit se čas bohužel nedá.

Máte ještě nějaký nesplnění hokejový sen?
Ani bych neřekl. Snažím se užívat každou sezónu, chci být zdravý a pomoct týmu, ve kterém zrovna budu. Nikdy nevím, kdy přijde zranění nebo úpadek formy a přestanu být žádaný. Je třeba si tedy užívat, dokud to jde. A potom bych chtěl být natolik soudný, abych sám poznal, že už je konec a nelámat nic přes koleno.

Kde byste si představoval konec kariéry? Ve Švédsku, v Čechách nebo ještě někde jinde?
Asi v Čechách.

A poslední otázka. Jaký je váš životní sen?
Tak ten už mám skoro splněný. Vždycky jsem říkal, že bych chtěl udělat zázemí pro rodinu, postavit dům, majetkově je zabezpečit a žít spokojeně. Potom třeba přidat ještě nějaké děti. Můj životní sen byl tři, možná budou stačit dvě. Na dvou jsme s manželkou domluvení, i když nám Dominik dává dost zabrat. Dvě ale budeme mít určitě.