Hokejová i nehokejová cesta Martina Štěpánka

Novou posilou plzeňské obrany se před několika dny stal ústecký odchovanec Martin Štěpánek, který podepsal s klubem dvouletou smlouvu s opcí na další sezónu. Hráče, který má na svém kontě titul mistra světa z Petrohradu v roce 2000, představuje následující rozhovor, který pojednává o jeho hokejovém i nehokejovém životě, o úspěších i neúspěších.

  • Plzeňskou obranu posílí Martin Štěpánek!


    Martine, vy jste rodilý Ústečák?
    Ano, já jsem se tu narodil. Vyrůstal jsem na Bukově.

    Kdy jste se poprvé postavil na brusle?
    Ježíši (dlouhá pauza), nevím, jestli už jsem chodil do školy. Bylo mi šest a kousek, protože já jsem se narodil v dubnu a na led se chodí v srpnu, v září, byly to vlastně ty prázdniny předtím, než jsem šel do první třídy.

    A jak jste se dostal k hokeji?
    To vlastně domluvil táta v hospodě (smích). Měl tam kamaráda, který trénoval hokej. Domluvil to s ním, a tak mě přivedl na stadion.

    Kam jste chodil do školy? Do hokejové školy pod Holoměří (hokejová škola - pozn. autora)?
    Dřív byla ještě hokejová škola na Bukově, dvaadvacítka, tam jsem chodil dva roky a pak, když se otvírala Holoměř, tak jsem přešel tam.

    Předpokládám, že na školu moc času nebylo, protože tréninky byly náročné...
    Nebylo to tak strašné, tréninků zas tak moc nebylo, spíš se trénovalo ráno před školou, základní škola byla v pohodě.

    Během střední školy už jste se ale hokeji věnoval určitě intenzivněji...
    Tenkrát jsem hrál za dorost, pak v juniorech, takže tréninky byly jednou denně a o víkendech zápasy.

    Když jste postupně procházel mládežnickými kategoriemi, tak už jste jistě potkával pozdější reprezentanty. Proti kterým jste nastupoval?
    My jsme hodně hráli s Litvínovem, takže to byla moje generace - Reichel, Ručinský, Šlégr, Pepík Beránek, ten byl sice o rok starší, ale dřív jsme hrávali dva ročníky dohromady. Ono vůbec většina těch pozdějších dobrých hráčů je ročník 71, 72. Čaliho (Jan Čaloun - pozn. autora) jsem ještě znal.

    Kdy jste se dostal poprvé do reprezentačního výběru? V jaké věkové kategorii?
    Já jsem v dorostu a juniorech nebyl moc dobrý, v tomto věku hodně záleží, jak jsi fyzicky vyspělý. Já jsem sice v sedmnácti docela hodně vyrostl, ale neměl jsem moc sílu, byl jsem spíš vysoký a hubený. A taky dostat se z Ústí do reprezentace bylo těžké, takže kluci, kteří hráli v družstvech, kde se hrála extraliga dospělých, to měli o něco jednodušší.

    Vaší první ligová zastávka bylo Kladno. Jak na to vzpomínáte?
    To bylo v sezóně 1993 - 1994, tehdy o mě měli zájem už před sezónou. Celé léto jsem byl v Jindřichově Hradci, pak jsem se vrátil do Ústí, protože se mi v Hradci nelíbilo. Mezitím ode mě Kladno upustilo, takže ligu jsem začal tady. Během roku měl zájem Litvínov, pak probíhala jednání s Vítkovicemi, kam mě lákali pan Hadamczik s panem Černíkem, ale mně se moc pryč nechtělo, protože Slovanu se dařilo. Vůbec nejvážněji to vypadalo se Spartou, kde jsem trénoval, když byla olympijská pauza (olympijské hry v Lillehammeru v roce 1994 - pozn. autora), takže jsem po konci ligy čekal nějaká jednání o smlouvě, ale nakonec mě pozvali jen na letní přípravu. V té době přišla konkrétní nabídka od Kladna, pro které jsem se nakonec rozhodl.

    První pozvánka do reprezentačního „A“ výběru přišla až za působení v Litvínově?
    Ne, ještě jsem hrál na Kladně. Po sezóně mě pozval pan Bukač (tehdejší trenér reprezentace - pozn. autora) do tréninkového kempu, který se pořádal v Nymburce. Tam se sešlo asi dvacet hráčů a pak v srpnu na turnaji Pragobanka Cup jsem byl poprvé nominován na oficiální zápas. To bylo v roce 1995. Hráli jsme proti Rusům, 5:0 jsem vyhráli, jestli si to dobře pamatuju.

    Tak to byl vynikající debut. Poté jste několik let pravidelně objížděl s reprezentací turnaje Evropské hokejové tour, ale pozvánka na mistrovství světa přišla až v roce 2000, kdy se největší turnaj sezóny konal v Rusku.
    Tam to bylo způsobené tím, že po sezóně vždy přijeli dva tři beci z NHL, na které se samozřejmě dívalo jinak. Taky se to ukázalo během stávky v NHL, kdy mě vyhodili z Jaroslavle (podzim 2004 - pozn. autora). To přišel hráč z NHL a vůbec se se mnou nebavili, jak hraju nebo něco podobného, takže jsem skončil.

    Když jste se poprvé dostal do nominace na světový šampionát, byť jako sedmý obránce, tak jste určitě cítil nějakou satisfakci...
    Určitě jsem byl rád, protože to byl poslední rok, kdy jsem si říkal, že do toho půjdu naplno. I manželka mě přesvědčovala, abych to ještě zkusil, ale upřímně jsem moc nedoufal.

    Turnaj jste začal tedy jako sedmý obránce, ale od druhého zápasu jste naskakoval pravidelně...
    Nám se druhý zápas s Japonskem moc nepovedl, takže mě trenér zařadil do sestavy, kde jsem vydržel až do konce mistrovství.

    Dokonce jsi posbíral i pár kanadských bodů...
    Dva góly jsem dal a na jeden přihrál.

    Každopádně šampionát se vydařil na výbornou, československé finále s titulem pro naše barvy, to musela být fantazie.
    Byl jsem moc rád a především jsem měl radost, že jsem hrál, protože jako sedmý bek bych sice měl tu zlatou medaili, ale turnaj bych celý odseděl. Takhle jsem týmu mohl pomoct přímo na ledě.

    Když po vítězném finále zazní siréna, začnou se odhazovat hokejky, rukavice a vytvoří se ten veliký chumel hráčů, vnímá člověk třeba, co říkají nebo spíš křičí ostatní?
    Ne, to vůbec. To je jen spousta nesmyslů a vlastně ani nevím, jestli se tam něco říká (smích). Jsou to jen emoce a obrovská radost.

    Je to hodně „klišovitá“ otázka, ale o čem člověk přemýšlí, když se mu na krku houpe zlatá medaile, stoupá vlajka a hraje hymna?
    Nevím, nevzpomínám si. Ale byl jsem bezpochyby šťastný a spokojený a hlavně jsem si říkal, že mám štěstí, že jsem poprvé po pěti letech na mistrovství a hned titul.

    To byl váš poslední turnaj za národní tým?
    Myslíte mistrovství světa?

    Ne, myslím včetně menších akcí.
    Následující rok jsem ještě odehrál tři ze čtyř turnajů Euro Hockey tour, jeden jsem vynechal, protože se mi zrovna narodil syn. Ale stejně jsem doufal, že šampionát vyjde. Bohužel. Poslední reprezentační zápas jsem odehrál na Švédských hokejových hrách, kdy jsme porazili Švédy 2:1. Už jsou to čtyři roky.

    Vy jste celkem strávil pět let v zahraničí, hrál jste ve Finsku, Švýcarsku a v Rusku, kde jste to dokonce zkoušel dvakrát, neúspěšně bohužel...
    Poprvé to bylo ve Voskresensku (léto 2003 - pozn. autora) a to jsem byl i rád, že to nevyšlo, protože ten rok to bylo hrozné. Jaroslavl mě mrzela podstatně víc. Sice jsem tam byl sám a Rusko je přeci jen o dost jiná země, ale dalo se s tím poprat.

    zdroj: www.hcap.ch
    Co jsem se dočetl, tak nejspokojenější jste byl ve Švýcarsku. Tehdejší dvouleté angažmá v Ambri-Piotta jste dokonce označil za „báječný život“...
    Život tam byl nádherný. Bydleli jsme na jihu Švýcarska, kousek od Lugana v jednom městečku v údolí mezi Alpami. V létě tam bylo teplo a v zimě teploty nespadly skoro vůbec pod nulu, pořád tam svítilo sluníčko, takže pro rodinu to bylo ideální místo. Když jsme chtěli na hory, tak to byla slabá půlhodinka autem. Bylo tam krásné lyžařské centrum, spousta sněhu, bylo to moc fajn. Městečko nemělo snad ani tisíc obyvatel, to byla v podstatě dlouhá silnice, kolem které byly poskládané domy.

    Takže na zápasy se sjížděli fandové z okolí...
    Přesně tak. Tam kde jsme žili, to bylo v údolí, které se na konci zvedalo v hory. Vedl tam dlouhý tunel do německé části, takže fanoušci se sjížděli jak z italské tak právě i z té německé části.

    Ve Švýcarsku se Vám výborně povedla druhá sezóna, kterou jste skončili na čtvrtém místě...
    To byl první rok, ten druhý jsme byli, tuším, sedmí nebo osmí.

    Ale na takovou hokejovou vísku byla určitě taková umístění úspěchem.
    Každopádně, první sezónu jsme dokonce chvíli vedli, což bylo velké překvapení, ale nám se povedl začátek, kdy jsme dokázali vyhrát v Curychu i v Davosu, takže mužstvo bylo dobře nastartované. Občas se i nedařilo, ale pořád jsme se drželi u špice.

    Po druhém ligovém ročníku jste odešel. Co vás přimělo k odchodu z takového prostředí?
    Hokejisté z Čech to tam mají těžké. Na Kanaďany se hledí úplně jinak, jak já říkám, „oni mají všude otevřené dveře“. Nejdřív jsme hráli pod českým trenérem, za kterého tam byli dva Češi a jeden Slovák. V polovině druhé sezóny kouč odešel, převzal nás Švýcar, takže naše pozice se oslabila. Do týmu přišli dva Kanaďané, takže tam najednou působilo pět cizinců a nás pomalu přestali stavět, takže po sezóně bylo jasné, že tam není moc šancí udržet se.

    Takže jste odešel, získal vás Voskresensk.
    Tam jsem byl nanejvýš dva týdny, pak mě vyhodili. Vrátil jsem se poté do Čech, kde jsem strávil léto, po kterém jsem odešel do Finska, konkrétně do Oulu.

    Z Voskresensku vás vyhodili opět kvůli velkému počtu cizinců, že?
    Byli jsme tam čtyři, mě potom nechtěli. Já nevím, nejdřív chtějí hráče na začátku sezóny, pak ho vyhodí. V té době to tam bylo hodně amatérské, nefungovalo tam v podstatě nic, takže jsem byl nakonec rád, že jsem mohl pryč.

    V Oulu jste získali titul, který jste pak poměrně originálně oslavovali - v sauně...
    Tak Finové „saunujou“ pořád, my jsme navíc měli hodně sponzorů a každý z nich měl chatu se saunou, takže jsme to postupně objížděli. Jeden měl také benzinovou pumpu, takže u té jsme se najedli, nakoupili pivo a jeli jsme k němu „saunit“. Já jsem po pár dnech odjel, ale věřím, že kluci pokračovali (smích).

    Další sezónu jste to zkoušel v Jaroslavli, čili opět v Rusku, kde už to jednou nevyšlo. Nebyl jste nervózní, když jste tam odcházel?
    On tam byl hlavně trenér, pod kterým jsem hrál už ve Finsku. Klub ale podepsal Rachůnka, který přišel z NHL, kde byla stávka, takže jsem byl opět nadbytečný. Nejen v Rusku se automaticky myslí, že hráč z NHL musí být nutně lepší než hráči evropský.

    Kdyby se z Ruska ozvali znovu, kývnul byste jim i potřetí?
    Určitě ne, teď samozřejmě i kvůli rodině. Počítám, že do ciziny už vůbec nepůjdu.

    Po návratu z Ruska jste začal hrát za rodný Slovan Ústí nad Labem. Ozvali se vám z klubu sami?
    Já jsem přemýšlel, že bych šel hrát někam ven, případně že bych ještě zkusit extraligu. Do první ligy se mi moc nechtělo. Ale pak zavolal David (Šaffer, gen. manažer Ústeckých Lvů - pozn. autora), jestli bych nechtěl hrát za Slovan, takže jsme to doma probrali s rodinou. Manželka navíc čekala druhé dítě, takže nakonec se Slovan ukázal jako ideální varianta.

    Sezóna byla úspěšná, základní část jste zakončili na druhém místě, za Českými Budějovicemi, i první dvě kola play-off byla bez problémů...
    Tak ono i třetí kolo bylo bez problémů, ale ne z naší pozice (smích).

    Nakousl jste to. Ve finále se to o 180 stupňů obrátilo, Budějovice vás jednoznačně přejely, ve třech zápasech jste vstřelili jedinou branku. Proč taková změna?
    Tak Budějovice hrály opravdu dobře, výborně jim zachytal taky Roman Turek.

    Nechyběly už vám třeba síly?
    Hlavně se jednalo o přístup. Tady se před sezónou stanovil cíl, což bylo finále, který jsme dosáhli, to si potom každý z hráčů musí sáhnout do svědomí, jestli nepodlehl momentálnímu uspokojení a jestli do toho dal všechno. Finále proti Budějovicím musí samo vyhecovat k vynikajícímu výkonu, i kdyby těch sil už moc nezbývalo. Představte si třeba extraligu, tam se hrají tři kola, každé může jít do sedmého zápasu a taky těch sil samozřejmě moc není, ale pořád se člověk musí vyhecovat. V Budějovicích to stálo na té první lajně. My jsme měli také trošku smůlu, protože celý rok jsme hráli na čtyři kompletní pětky a náš kouč počítal s tím, že naše lajna bude nasazovaná nejčastěji na Prospala s Dvořákem. Sestava se nám ale zúžila, hráli jsme jen na tři obrany, oni na čtyři útoky, takže naší pětku už trenér nemohl stavit jen proti nim. Navíc Budějovice dokázaly své šance proměňovat.

    Myslíte si, že to Budějovice dotáhnou do extraligy?
    Myslím si, že jo. Tak s takovými hráči určitě, oni mají hodně silné mužstvo. Otázkou je, jak se jim bude dařit dál, až se ti nejlepší vrátí do Ameriky.

    V lednu jste měl dost nepříjemný úraz, trefili tě pukem do obličeje. Následky jsou stále dobře patrné. Bylo to vaše první větší zranění?
    Už jsem měl polámané prsty, prasklý vaz v rameni, ale když jsem hrál venku, tak se mi nikdy nic nestalo. Všechno to byly úrazy z domácí soutěže. Během pěti let v cizině nic, ale jen se vrátím a hned úraz.

    Kariéru už chcete zakončit v Čechách?
    Určitě. Šel bych třeba hned do Finska, ale mám rodinu a už se nemůžu dívat jen na sebe. Musím brát ohledy hlavně na rodinu.

    Za šest let, co jste byl v širším kádru reprezentace, jste potkal celou řadou vynikajících hráčů. Měl jste mezi nimi vyloženě nějakého blízkého kamaráda, s kterým jste držel?
    Já mám dobré kamarády v Ústí. To jsou vlastně kluci, se kterými jsem vyrůstal. V hokeji takové kamarády nemám, ale s těmi kluky, kteří s tebou hrají v jednom mančaftu, samozřejmě držíš.

    Mazáci typu Dopity, Reichela či Patery měli bezpochyby hlavní slovo v kabině, ale bylo u nich cítit, že se jako ti nejzkušenější snaží třeba vyčlenit i mimo stadion?
    Určitě ne, samozřejmě si svoje v kabině řekli, ale co si pamatuju, tak za pana Hlinky panovala neskutečná atmosféra. Naprosto pohodová nálada, nikdo tě nebuzeroval, prostě byl daný trénink, zápas, na ten ses připravil a potom už to bylo na tobě.

    Byl to šok, když Ivan Hlinka odešel. Přesně si vzpomínám, kde jsem byl a co jsem zrovna dělal, když jsem se to dozvěděl.
    Já jsem si zrovna četl teletext, když se to v televizi objevilo. Ještě si vzpomínám, že mi někdo volal, abych si to pustil. Bylo to těžko uvěřitelný.

    Jak na něj vzpomínáte?
    (zvážní a na dlouho se odmlčí) Pamatuju si ho už z Litvínova jako hráče, manažera a trenéra. On byl v pohodě, z hokeje nedělal žádnou vědu, určitě dokázal zvýšit hlas, ale v nároďáku dokázal držet úžasnou atmosféru.

    Ještě se vrátím k mistrovství světa. Po vítězném finále se v kabině určitě bouřlivě oslavovalo, ale chtěl jsem se zeptat, jestli jsou tam speciálně určení hráči pro vítězný rituál.
    Tak samozřejmě k tomu patří doutníky a šampaňský. Na nějaký speciální rituál už si nepamatuju, ale vím, že tam by nějaký pokřik. Ale sprostý (smích).

    Jakým jiným sportům se kromě hokeje věnujete, ať už aktivně nebo pasivně?
    V sezóně neprovozuju nic než hokej. Ve volném čase spíš odpočívám, věnuju se rodině. Ale určitě se na nějaké sporty podívám, teď bylo zrovna mistrovství světa v lyžování, to jsme dokonce sledovali i v kabině. Ve Finsku samozřejmě frčela formule 1, protože tam mají Räikkönena. Já fandil Ferrari, takže jsem se jim vždycky smál (Räikkönen jezdí za konkureční stáj McLaren - pozn. autora). Hodně jsem ve Finsku koukal na fotbal.

    Jaký máte poslední kulturní zážitek, z divadla nebo kina například?
    Žádný. S malými dětmi, které mám doma, to ani nejde (smích). Ale není problém sehnat si filmy na DVD, i když ta atmosféra samozřejmě není taková jako v kině. A docela mě to i mrzí, protože na DVD to není vždycky úplně ono.

    Před pěti lety jste sehrál zajímavou exhibici v Paegas Aréně v Praze...
    To bylo, když Finové objížděli Evropu v rámci svého exhibičního turné. Za ně hráli tehdy výborní hráči. Já si pamatuju, že za nás třeba taky nastoupila ruská rocková skupina Leningrad Cowboys, kteří měli na hlavách vyčesané takové šíleně dlouhé kohouty (smích). Na této exhibici jsem se hodně bavil, Finové to měli dobře připravené. Nebyl to jen „sranda mač“, byla tam i výborná show. Na začátku druhé třetiny za nás nastoupil jeden takový hráč, který parodoval Gretzkyho. Byl do půl těla, na zádech měl přilepenou devadesát devítku, puk měl připevněný k holi a po buly projel celým kluzištěm, dal gól a my jsme se mu klaněli. To byla hezká exhibice.

    Na co šel tehdy výtěžek?
    Něco se z toho kupovalo. Vybraly se asi dva miliony a koupil se nějaký přístroj do motolské nemocnice.

    V červenci 2003 jste sehrál podobnou exhibici v Ústí.
    To mě akorát vyhodili z Voskresensku (smích). Já jsem zrovna přijel do Čech, tak jsem se do toho zapojil. To bylo také hezké. Výtěžek šel na ústeckou dětskou onkologii.

    Máte slabost pro dobročinné zápasy nebo jste se těchto dvou exhibicí zúčastnil náhodně?
    O té druhé jsem vůbec nevěděl. Vrátil jsem se z Ruska a někdo mi o tom řekl, tak jsem zavolal Michalu Hájkovi, který to organizoval, jestli by měl pro mě místo. Pokud máš děti, tak se to dotýká i tebe, navíc když to jde na onkologii. Já jsem rád, že můžu hokejem takhle pomoct.

    Zmínil jste tady rockovou skupinu. Máte svého hudebního oblíbence?
    Na to není moc času, spíš tak poslouchám, co hrajou v rádiu. V kabině se pouští hodně tvrďárny, Metallica a podobně.

    V kabině české reprezentace je velkým oblíbencem Michal David...
    Tak to je pravda, ale jinak se spíš pouští nějaké pořádné nářezy, aby člověk v té kabině „nechrápal“ a aby šel na led nabuzený.

    Jsou fandové lepší u nás nebo v cizině?
    Jak kde. Třeba ve Švýcarsku jsme hráli v italském kantonu a tam byli Italové hodně temperamentní, ostatně to se o nich všeobecně ví. První rok jsme hráli dobře, takže chodilo hodně lidí. Když bylo třeba derby s Luganem, tak bylo vyprodáno, přišlo sedm tisíc lidí. Stadion byl na stranách otevřený, kratší strana byla jakoby posazená na kopec a bylo to v horách, takže tam byl výhled na Alpy. V zimě to mělo nevýhodu, když bylo třeba minus deset, tak tam úplně stejná zima byla na ledě i na tribunách, ale diváci si obyčejně nosili flašky a zahřívali se. Když bylo to derby s Luganem, tak diváci nám připravili i ohně. Jedna tribuna byla kotel, kde byla za naší brankou taková opona, a když jsme vjeli na led, tak se to roztáhlo a fanoušci drželi nad hlavami obrovskou českou a slovenskou vlajku. To bylo hlavně ten první rok a dojali teda nejen mě, ale i ostatní cizince, že nás takhle vzali. Až mi z toho běhal takovej mráz po zádech. Někde mám z toho schované moc hezké fotky.

    Máte představu, jak dlouho ještě budete hrát?
    Vůbec ne. To záleží na výkonnosti, na zdraví a jestli bude o mě zájem. Zrovna dneska jsem četl rozhovor s Petrem Kasíkem, kterému je čtyřicet dva. Pro mě to je ještě dlouhá doba a může se toho spoustu stát.

    Je po sezóně, máte volno, kdy začínáte s přípravou?
    Tak já doufám, že se zas budu připravovat tady v Ústí jako každý rok. Počítám, že bych se začal připravovat tak v dubnu, v květnu, to se ještě poradím s mým trenérem a pak se uvidí.

    Díky za rozhovor.
    Taky díky a není zač.