Vojtěch Budík #49

Loňská sezóna byla skvělá, škoda play-off, říká Vojtěch Budík

Plzeň - Již svou druhou letní přípravu na šumavských kopcích absolvuje Vojtěch Budík, který před rokem zamířil mezi indiány z Pardubic.

Dvaadvacetiletý obránce na soustředění A-týmu rozdává úsměvy, běhání má doslova v krvi po rodičích. Navíc loňské premiérové působení na západě Čech hodnotí jako velmi vydařené. Jedinou kaňkou bylo tak zrušené play-off. "Měli jsme šanci dojít daleko, škoda toho," říká. 

Vojto, jak si užíváte soustředění na Šumavě?
Dnes jsem se ani nezpotil (smích). Ne, vážně, já to mám s pocením trochu specifické. To mám po rodičích, oba totiž běhali a sportovali celý život. Já pak byl odmalička vždy se s svými vrstevníky nejrychlejší, když jsme závodili. Tělo prostě reaguje trochu jinak v tomto směru. 

Takže letní příprava vám nevadí?
Vůbec. Je ovšem pravda, že často poslouchám, že jsem v běhání blázen. S posilovnou také nemám problém, k hokeji prostě patří. 

I s ranními výběhy v šest ráno jste seznámen?
Vím o tom (smích). Musíme mít alespoň dva. Kvůli měření a podobně tedy budu vstávat před půl, nic příjemného (úsměv). Ale vloni jsme to také zvládli. Vrátíme se, lehce se nasnídáme, hlavně ovoce, a máme chvilku před začátkem dalšího bloku od půl deváté. 

Jaké má člověk myšlenky na konci dne?
Žádné (úsměv). Jen se navečeřet a odpočívat. 

Jsou oproti loňsku výraznější změny?
Je to zhruba tak stejně náročné, změny jsou, ale je to velmi podobné. 

Jak jste si užil loňskou sezónu v dresu indiánů?
Mě hodně bavila. Dostal jsem prostor, hrál jsem hodně... Já jsem spokojený. Věřím, že další ročník bude minimálně stejný. 

Jak se ohlížíte za předčasným koncem na jaře?
Samozřejmě to mrzelo. Měli jsme šanci dojít daleko, škoda toho. Já měl sice zlomenou lícní kost, protože jsem při zápase v Mladé Boleslavi nešťastně narazil hlavou na mantinel a musel na operaci. Ale již jsem trénoval a měl jsem nastoupit do play-off s košíkem. 

Dokážete si představit, že by se hrálo bez diváků?
Popravdě moc ne. Fanoušci k tomu patří, ženou vás dopředu, fandí. Skousnout by se to muselo, ale nebylo by to ono. 

Lze poznat kvalitu sezóny již podle kvality suché přípravy?
Určitě. Když hráč maká, tak se může spolehnout, že i sezóna bude dobrá. Musí do toho ale dávat vše - jet na plno, přidat regeneraci i správnou stravu. 

Je vám dvaadvacet, ale asi se zde necítíte jako mladý, že?
V Plzni ne (smích). Patřím mezi starší, i za ně hraji fotbal (úsměv). 

Jak jste trávil období karantény?
Byl jsem v Pardubicích s přítelkyní, ale i v Plzni kvůli její práci. Tak jsme tak trochu pendlovali. S bývalými spoluhráči jsme se ale nepotkali, přeci jenom byla karanténa. Takže jsme si spíše napsali, byl jsem jen s rodinou. Pak jsem i začal trénovat, cvičil doma s vlastní vahou, běhal či jezdil na kole. 

Odpočinul jste si tedy od hokeje?
Ano, byly to dva měsíce. Snažil jsem se dělat jiné sporty, či být v klidu v přírodě. 

Vy máte zkušenosti i s individuální přípravou, lze to srovnat?
Těžko říct. Každý to má jinak, každému vyhovuje něco jiného. V Kanadě jsem tři roky trénoval přesně to, co jsem musel osobně zlepšit. Tady jedeme jako kolektiv. Všichni vše stejně. Zase funguje takové zdravá soutěživost, člověk se kousne a chce třeba v něčem vyhrát nebo tak. Sám člověk nemá takovou motivaci. 

Jaroslav Špaček se vrací jako asistent k národnímu mužstvu a o vás mluvil jako o hráči, kterého má v hledáčku...
Pochopitelně si toho vážím. Je skvělé dostat šanci na kemp či zápasy a ukázat se, jestli na to mám nebo ne. Naposledy jsem hrál za výběr do dvaceti let v Buffalu a dvakrát jsem byl v srpnu na letním kempu s A-týmem. Pokud šanci dostanu, poperu se o ní. 

Vojto, děkuji za rozhovor, ať se i nadále daří!