Mám dva tituly v Košicích a třetí chci v Plzni, říká Dušan Andrašovský

Dušan Andrašovský, to je jméno, které každý hokejový fanoušek indiánů vyslovuje když ne přímo s láskou, tak s vřelými sympatiemi. Proto nám nedalo a s Plzeňanem skrz naskrz jsme se ohlédli za jeho putováním hokejovými vodami. Vznikl z toho jeden z nejupřímnějších rozhovorů vůbec.

Dušane, vzpomenete si ještě na svůj první zápas v barvách Plzně?
Sice si už nevzpomenu, s kým to bylo, ale určitě si samotné utkání vybavím. Také si vím, že jsem hrál s Michalem Strakou, který nás nyní koučuje, v útoku. (smích)

A věděl jste v ten moment, že s Plzní spojíte svůj život?
Napadlo mě to ještě dávno předtím. Se Zvolenem jsem v Plzni hrál pohár už možná dva roky předtím. Viděl jsem sice jen část města, ale i ten se mi hrozně líbil. Tedy ještě jako hráč slovenského Zvolena jsem sám sobě říkal, že by se mi v Plzni líbilo hrát. Navíc bych byl v Čechách, takže by odpadly problémy s jazykovou bariérou. Také první kontatky s panem Habrem proběhly už v této době, ale vzhledem k mé dlouhé smlouvě ve Zvolenu jsem sem nemohl přijít hned. Nakonec se vše vyvrbilo jinak a já do Plzně přišel přes Finsko.

V Plzni jste nakonec strávil v kuse šest let a poté zamířil pryč. Jaké byly důvody vašeho odchodu?
Odcházel jsem hlavně kvůli zdraví. Za těch 6 let jsem neodehrál dohromady snad celou sezónu kvůli třem těžkým zraněním. Říkal jsem si, že možná na chvíli by bylo dobré změnit prostředí. Také mě neustále zdrcovala situace, kdy jsme s týmem v Plzni hráli pouze jen o postup do play-off a zažívali více porážek než výher. Chtěl jsem bojovat o titul.

A to se vám v Pardubicích vyplnilo.
To se mi, pravda, tam splnilo, ale nebyl jsem šťastný. K titulu chyběl pověstný kousek, ale my jsme prostě neměli štěstí. V prvním zápase jsme byli možná i lepší, ale Sparta jej vyhrála a my už se nedokázali nakopnout zpátky.

Ve východních Čechách jste strávil jen jednu sezónu. Jak proběhl váš přesun do Zlína?
Na nás se podepsala smrt Martina Čecha. Osobně jsem se s tím nedokázal srovnat a možná to bylo vidět i na mých výkonech. Každopádně se nedařilo celému týmu a potřebovali jsme udělat nějaké změny. Mně bylo řečeno, že je o mně zájem ve Zlíně, a já se stěhoval, i když nerad. Pardubicím se vrátily peníze, které za mě daly Plzni, což tedy byl poměrně velký obnos. Takový už je hokejový život.

Ve Zlíně jste nakonec strávil také jen jednu sezónu.
Na konci ročníku už jsem dostával více prostoru, začalo se na mě spoléhat a vedení se mnou jednalo o prodloužení smlouvy. Ale vzhledem k tomu, jak těžké to byly pro rodinu měsíce, jsme se s manželkou shodli na tom, že ze Zlína odejdeme. A zamířil jsem do Neuchatelu, do Švýcarska, kam mě vlastně už od ledna lanařil Pavel Vostřák. Ten měl v týmu takovou pozici, že si k sobě mohl pozvat, na koho ukázal. A povedlo se mu mě přesvědčit.

Jak jste se cítil, když jste nastupoval proti své Plzni?
Byl to hrozný pocit. Nikdy se mi ani nedařilo, nedokázal jsem se s tím srovnat. Sice jsem asi nějaký gól dal, ale opakuji, že jsem hrál hrozně nerad. Zvlášť v barvách Zlína, protože ve vzduchu byla hrozně cítit ta nevraživost mezi týmy, i když tedy vůči mně konkrétně ne.

Vraťme se zpět k vašemu angažmá ve Švýcarsku. Tým Neuchatelu se na veřejnosti prezentoval jako silný soupeř pro ty největší týmy, nakonec se potýkal s existenčními problémy, které jej položily. Pro hráče rozhodně dost nepříjemná situace. Nelitujete, že jste Pavlovi podlehl?
Ani vlastně ne, protože toto angažmá pro mě znamenalo novou zkušenost. Navíc život ve Švýcarsku jsem si zamiloval. Jenže, hokejová situace v Neuchatelu byla opravdu špatná. Nejhorší bylo, když jsem zjistil, jak se věci v reálu mají. Spousta věcí neplnila tak, jak byla slíbena. Prohrávali jsme zápasy o 5, 6 gólů a prohry byly házeny na hlavu cizincům. Pravda však byla taková, že jsme měli příliš slabý tým, vedení navíc neplnilo materiální závazky. A o penězích snad ani nemluvě.

Vnímal jste i na dálku výsledky Plzně?
Sledoval jsem ji, hlavně v prvních letech, co jsem odešel. Pak to trochu odeznělo. Ale když jsem se díval na zápasy české ligy, vždy jen na Plzeň. (smích)

Jak se vám líbil život v zemi helvétského kříže?
Ten mě vyloženě oslovil. Jsem fixovaný na vodu a vodní plochy, takže město, které celé leží na největším čistě švýcarském jezeře, jsem si zamiloval. Pamatuji si, že v srpnu jsme po tréninku ještě v ribanu naskákali do vody. Ten pocit, když vidíte v průzračné vodě jasně na dno a rozeznáte i nejmenší detaily, je báječný. Z tohoto hlediska jsem byl smutný, že angažmá trvalo tak krátce.

Dovedete si představit, že byste tam žil?
To ano, ale buďme realisti. Není v našich možnostech, abychom to tady všechno zabalili a odešli. Na krátkou dobu, možná pár měsíců, ano, ale na déle ne. Navíc zvládnutí francouzštiny, kterou se v Neuchatelu mluví, by nám všem trvalo opravdu dlouho. Pamatuji si ještě, jak jsme s manželkou trpěli, když jsme viděli dceru, jak sedí ve školce v rohu a nedokáže se adaptovat, protože ostatním dětem nerozumí. A to přesto, že se zvykáním si na přesuny nikdy problém neměla. Teď jsme na ni koukali a nedokázali jí pomoct.

Po švýcarském angažmá jste zamířil do Košic. Myslím, že nejednoho vašeho fanouška tento krok překvapil.
Ani já jsem si nikdy nemyslel, ze se vrátím hrát na Slovensko. Když jsem se vracel domů do Plzně, čekal jsem na angažmá, ale bylo to moc těžké. V tabulkových hodnotách jsem byl vysoko a pro týmy v rozkvětu krize příliš drahý. Nemohl jsem hrát venku, nemohl hrát doma. Když už jsem snad i začínal uvažovat, že skončím, zavolal mi pan Čada z Košic a zachránil mě. Už po prvním telefonátu jsem mu řekl, že jdu do toho.

V Košicích jste strávil dvě sezóny. Jestli se o nějakém angažmá říká, že to bylo „jak nebe a dudy“, tak o tomto. Můžete to více přiblížit?
V první roce jsem zažil krásné chvíle, navíc jsme získali titul a já v rozhodujícím zápase dal gól. To bylo skvělé. Zároveň jsem byl překvapený, jak to v týmu fungovalo, to jsem ani nečekal. Na druhou stranu je třeba říct, že na Slovensku takto fungují asi jen dva kluby – Slovan a právě Košice. Jenže, druhá sezóna byla jak ze zlého snu. V předposledním zápase před play-off mi trenčínský hráč spadl na nohu a já měl konec roku. Myslel jsem, že i kariéry. Po konci ročníku odešel trenér Čada a manažer Košic mi řekl, že se mnou nepočítá. A já se najednou musel rozhodovat, co bude dál. Musel jsem myslet na rodinu, abych ji zabezpečil. Byl jsem bez příjmu a trénoval jen s Martinem Výborným a Markem Posmykem na hale na Košutce ve třech. Maximálně jsme se přidali k amatérům, kteří si jen tak chodili zabruslit. Jednou se mi dokonce stalo, že nikdo nedorazil a já byl na ledě sám. Celé období bylo příšerně frustrující, celé to bylo na hlavu. V tomto období mi pomohla manželka, která věřila, že si v Plzni ještě zahraju.

V Plzni jsme se společně potkali poprvé, když jste trénoval s plzeňskou juniorkou. A poté se situace pro vás začala k dobrému obracet. Je to tak?
Přesně. Jsem Davidu Brukovi moc vděčný a chtěl bych mu poděkovat, že mi dal možnost trénovat s plzeňskou juniorkou. Pak jsem se při marodce A týmu dostal i dál a to je pro mě jako ze snu. Když jsem viděl, jak mě přivítali fanoušci plachtou, kde stálo Vítej doma, Duško, skoro mi vyhrkly slzy. Nevěděl jsem, jak divákům dát najevo, jak moc se mě jejich gesto dotklo. Kluci za mnou jezdili a říkali, koukej koukej. Nádhera. Pak jsem si celou věc prohlížel ještě na internetu, fakt bomba! Hráči v kabině se mě i ptali, jak je možné, že mě fanoušci mají tak rádi. Na to jsem nedokázal odpovědět. Všechno beru jako krásný sen, který jsem si po té příšerné zkušenosti v Košicích přál. A jsem moc hrdý, že mě moje domácí publikum v Plzni má tolik rádo. Doufám jen, že je nikdy nezklamu.

Zahrál jste si i ve formaci s Martinem Strakou. Jaké to bylo?
Martin je výjimečný hráč a setkat se s ním v lajně si přeje každý. Zároveň je to ale těžké, musíte si s ním sednout a vyhovět mu. Já jsem dostal šanci napravo, takže jsem hrál hodně vpředu, na což nejsem zvyklý. Myslím, že až poté, co trenér přeházel řady, se mi začalo dařit více. Zároveň věřím, že nejdůležitější gól přijde v posledním a vyhraném zápase sezóny.

Několikrát jsme nakousli vaši rodinu. Ta s vámi procestovala Čechy, Slovensko, nakonec viděla i kus Evropy. Bylo to jednoduché takto měnit byty a domy?
To rozhodně nebylo. Jsem manželce hrozně vděčný, že můj hokejový kočovný život podstupuje se mnou. Všichni si myslí, jó, vám se krásně žije, ale nevidí už tu odvrácenou stranu. Když mě ze dne na den vyměnili z Pardubic, museli jsme se hned sbalit. A manželka vyklízela pronajatý dům prakticky za několik hodin. V této souvislosti musím zmínit mého kamaráda Vítka Žaluda, který nám vždy v takových situacích opravdu hodně pomohl. Bez toho by to také nešlo. Někteří kluci tohle řeší tak, že zůstávají sami, ale to není můj případ. Bez své rodiny bych nebyl.
V Plzni jste se ale s rodinou usadil. Máme tu domov, i když to není takový ten klasický baráček. Já tomu říkám byt se zahradou. (smích) Bydlíme tu vlastně už od mého prvního angažmá a Plzeň beru jako svůj domov. Jedinou nevýhodou je, že jsme tak daleko od rodiny a dcera si neužije prarodiče.

Vím, že je netaktní vytahovat tuto otázku, přesto mi to nedá. Uvažujete už o tom, co bude poté, co brusle definitivně pověsíte na hřebík?
Každý den už po několik let. Na nic reálného jsem zatím však nepřišel. Jeden střípek z toho, co mi běhá hlavou, je, že bych se chtěl věnovat možná práci s mládeží a pracovat tady v klubu. Samozřejmě bych chtěl podnikat, ale bez počátečního kapitálu dnes podnikat nejde. Teď jsem ale v myšlenkách jen v Plzni a užívám si to tady.

Kde si Dušan Andrašovský nejvíce odpočine?
Na rybách. Odmalička chodím rybařit a myslím si, že to i umím. Každý si myslí, že do vody hodíš dva pruty a čekáš. To není pravda, je tam spousta možností, technik a věcí, které se učíš celý život. Mám prima kamarády, se kterými jezdíme rybařit i ven. Michal Kubíček mě naučil spoustu věcí a já na rybaření nedám dopustit.

Poslední otázka je nasnadě, stejně jako odpověď na ni. Máte nějaký hokejový sen, který byste si chtěl splnit?
Samozřejmě. Mám dva tituly v Košicích a třetí chci v Plzni!