Mým snem je vyhrát s mladými kluky nějakou medaili, říká Petr Kořínek

Odchovanec plzeňského hokeje, skvělý centr, výborný nahrávač, ale i hráč, který nevypustil jediný souboj. Tak by se dal ve zkratce představit Petr Kořínek, jedna z legend plzeňského klubu. Za svůj klub odehrál více než čtyři stovky zápasů, ale kromě české ligy ochutnal i soutěže ve Skandinávii, Slovensku, Německu či Itálii. Nyní pracuje jako trenér dorostu indiánů.

Petře, pojďme napřed k vaším začátkům. První zápas jste odehrál v ročníku 1984/85, více prostoru jste dostal ale až v sezóně následující, kdy jste se i poprvé trefil. Pamatujete si na svůj první gól?
V první sezóně mezi dospělými jsem byl rád za každou šanci, v kádru byla totiž velká konkurence. V následujícím ročníku už to bylo jiné a na první gól si dobře pamatuji. Hráli jsme v Litvínově, Vladimír Růžička vyvážel kotouč z obranného pásma, ten ovšem ztratil a já potom trefil mezeru mezi Hrabákovými betony.

Po dvou letech, které jste strávil na vojně v Jihlavě, jste se vrátil zpět do Plzně a pomalu přicházela slavná sezóna 1991/92. Jak na tyhle časy vzpomínáte?
Na vojně jsem odehrál dvě sezóny v béčku Jihlavy, ale nakoukl jsem i do prvního týmu. Nejvíce času jsem ale dostal v Táboře, který hrál druhou ligu. V osmdesátém devátém jsem se vrátil zpět do Plzně a utvořila se tu skvělá parta. Bylo tu spoustu mých vrstevníků, hráli jsme velice dobře a vše vygradovalo tím slavným finále s Trenčínem v posledním ročníku federální ligy.

Sen každého hokejisty je NHL. Vy jste byl draftovaný Edmontonem, který v té době žil érou Waynea Gretzkyho. Jak těžké se bylo probojoval do prvního týmu?
NHL byla můj velký sen. Odjel jsem tam na tréninkový kemp, chtěl jsem zkusit svou šanci, ale bylo to strašně těžké. Oproti dnešku tenkrát hrálo v NHL méně klubů a víceméně jsem měl v uvozovkách trošku smůlu, že jsem byl draftovaný zrovna Edmontonem, který tu dobu vyhrával Stanley Cupy, takže konkurence byla obrovská. Wayne Gretzky sice odcházel, ale ostatní hvězdy světového parametru tam zůstávaly. Měsíc a půl jsem hrál poté na farmě, ale v té době to nemělo s hokejem nic společného, taková jatka bych řekl, a v neposlední řadě i finančně to byl velký rozdíl, než kdybych podepsal v prvním týmu, proto jsem se rozhodl pro svůj návrat zpět domů.

Po finále s Trenčínem přišlo záhy poslední místo. Vy jste pak nabral směr Finsko, kde jste v Lukko Rauma získal bronz. Potřeboval jste změnu?
Já už měl slíbeno po finále, že můžu odejít do zahraničí, ale poté se všechno nějak zamotalo a klub chtěl za mě vysoké odstupné. Z Plzně odešlo po finále spoustu kluků, například Josef Řezníček a Jirka Jonák, to dobré jádro party se rozpadlo a sezóna nebyla nic moc. Pak jsem odešel do Raumy, kde už to bylo jiné a bronz byl úspěch. Následně jsem si zahrál jěště za KalPa, Södertälje a v Ässät.

Ke konci tisíciletí přišel další návrat do Plzně a dvakrát po sobě na vás čekal ve čtvrtfinále Třinec. Ve druhém případě se podařilo postoupit, ale v semifinále byl nad vaše síly tenkrát dominantní Vsetín, který jste ale v základní části ve všech čtyřech případech porazili, dvakrát dokonce 7:0, 7:1. Zde se naplno ukázalo kouzlo play off, viďte?
Přišlo k nám do týmu spoustu kluků, co byli v ostatních klubech nadbyteční a my jsme tu hráli dvě, tři sezóny skvělý hokej. V lize se nám dařilo, každý rok jsme atakovali nejvyšší příčky. Do dnešní doby nedokážu pochopit, jak jsme mohli Vsetín tak často porážet, dokonce i u nich Na Lapači, když oni měli v kádru většinu národního týmu. Nebylo to pouze o jedné sezóně. Bohužel po vyražení Třince se nám to semifinále s nimi nepovedlo, stalo se nám osudným a výsledkem toho byly bronzové medaile.

Váš konec v Plzni byl celkem heroický, dvě po sobě jdoucí sezóny jste byl vyměněn do Českých Budějovic.
Ony začaly být v té době trejdy v módě. V první sezóně to bylo pouze na měsíc, či pět neděl a ve druhém případě to bylo zkraje sezóny, odehrál jsem tam prakticky celý ročník, nicméně já na to vzpomínám rád. Budějovice hrály velice dobře, v kádru bylo spoustu mladých talentovaných kluků, kteří začínali a hodně z nich se dostalo až do NHL. Nemůžu na ně dopustit, hrálo se mi tam velice dobře, samozřejmě člověk není doma, já mám k Plzni obrovský vztah, avšak nebylo to mou vinou, že jsem byl vyměněný.

Přišla sezóna 2002/03 a vy jste na Slovensku v dresu Zvolena vyhrál kanadské bodování po základní části. Po vypadnutí s Košicemi jste bral opět bronz.
V Plzni už jsem se na nové smlouvě nedohodl, odešel jsem na Slovensko, kde měl Zvolen ty nejvyšší ambice. Pod trenérem Bokrošem se mi hrálo velice dobře, lepilo mi to, navíc týmu se také dařilo, ale v semifinále jsme nestačili na Košice. Klub měl ambice minimálně finále, ne-li vyhrát titul, tak bronz byl spíše brán jako neúspěch.

Ve sbírce máte tedy tři bronzové medaile a jednu stříbrnou. Co chybělo, abyste si mohl sáhnout i na tu nejcennější?
Nejblíže jsem k tomu byl v tom roce 1992 s Trenčínem, kdy jsme hráli velice dobře. Martin Straka začínal s hokejem, táhl celé mužstvo, ale bohužel už před play off jsme měli spoustu zraněných hráčů, kteří byli stěžejní a hodně se sestava už lepila na semifinále s Vítkovicemi. Ve finále Trenčín měl velice silné mužstvo v čele s Pállfym, víceméně on rozhodl celou tu sérii a další věc byl ten slavný - neslavný gól s tím hozeným pukem, to bylo hodně emotivní. V tom zápase jsme byli lepší, cítili jsme na nich nervozitu a hodně to ovlivnilo. Kdyby se jelo do Plzně na pátý zápas, mohlo vše dopadnou jakkoliv.

Plzeň nakonec získala na tížený titul dosáhla v roce 2013. Jak jste jako plzeňský patriot tuhle cestu prožíval?
Prožíval jsem to opravdu hodně, pracuji tady v klubu. Všechny sezóny, poté co se Martin Straka vrátil, byly dobré. V základní části vždy kluci atakovali nejvyšší příčky, dokázali vyhrát i Prezidentský pohár, bohužel v play off vždy něco chybělo. S Libercem jsme vedli 2:0, oni to pak otočili, následovala sezóna s odpočtem bodů. Zlatá sezóna se povedla perfektně, i Martin cítil, že už je to jedna z posledních šancí. My všichni trenéři v klubu jsme to emotivně prožívali a pro klub, město i jeho samotného to byla pomyslná třešnička na dortu, čekali jsme na ten titul hodně dlouho.

Vy jste byl nicméně velkým oblíbencem plzeňského publika, těšilo vás to?
Určitě jsem za to byl moc rád, zpětně bych jim rád i poděkoval. Plzeňské publikum bylo vždycky skvělé, hodně bouřlivé. Kamarádi, kluci z reprezentace nebo i protihráči mi říkali, že když sem jezdili s mužstvy, tak už u Rokycan měli sevřeno a věděli, že je tu nic lehkého nečeká. Vždycky se tu vytvořila skvělá atmosféra a mě osobně to nabíjelo. Ale musím říct, že mně se dobře hrálo i venku, tam na mě zase pískali, měli se mnou určitě problémy, ale mě to spíše vyhecovalo k lepším výkonům. Už jako malý kluk jsem nikdy nechtěl prohrávat, jako hokejista jsem měl velkou touhu po vítězství, chtěl jsem hrát do těla a i to si myslím, že se lidem muselo líbit.

Konec vaší kariéry jste dohrával v zahraničí. Jak jste zpětně spokojen, jakou stopu jste v hokeji zanechal?
Samozřejmě, že to mohlo být i lepší, což si člověk uvědomí až zpětně. Já byl spíše tréninkový typ, člověk sem tam nějakou chybu udělá, ale moje kariéra byla dlouhá, hrál jsem aktivně až do čtyřiceti let a celkově jsem spokojený. Spoustu sezón jsem odehrál doma v Plzni, ale i v zahraničí, což mi dalo hodně do života. Poznal jsem jiný druh hokeje, jinou zemi.

Dokážete si představit vy jako hráč hrát před prázdnou halou, jak to zažívají hráči v dnešní době?
Je to hodně smutné, nicméně situace je pro všechny stejná. Není to jen u nás, ale i v Evropě. Jsem rád, že se extraliga hraje, jen mě to mrzí vůči mladým klukům, kteří hrát nesmí. Mysleli jsem si, že to bude pár měsíců, ale už to bude skoro rok. Bude to dát hodně práce, abychom vše zpětně dohnali.

Po kariéře jste se vrhl na trenéřinu. Nemáte nebo neměl jste pocit někdy na ten led sám skočit?
To jsem měl spíše ze začátku, ale jak člověk stárne, každým rokem to je jiné. Navíc já jsem hrál i za staré pány a v hokeji je cítit každý rok. Spíše si jdu zahrát jiné sporty. Na zimním stadionu trávím hodně času, ale brusle už jsem pomyslně pověsil na hřebík a hokej už sleduji z povzdáli nebo jako trenér mládeže, což mě nabíjí a hlavně baví.

Jak byste se charakterizoval jako trenér?
Jsou různé druhy trenérů, někteří jsou autoritativní, já jsem spíš klidnější typ, takový demokrat. Samozřejmě, že zakřičet umím taky, ale kluci už ví, co ode mě mohou čekat. Snažím se být spravedlivý ke všem hráčům. V dnešní době je spousta názorů, hlavně od rodičů, kteří si myslí opak, nicméně každý hráč má u mě stejnou šanci, já se snažím vytvořit klukům nadstandardní podmínky, bohužel všichni to hrát nemůžou, ale začínají na stejné startovací čáře. S klukama hodně mluvím, radím jim, naopak můj kolega je takový přísnější, ale ono to je lepší, když je to vyváženější

Začínal jste v Třemošné, poté u dospělých v Klatovech, abyste se přesunul do plzeňských mládežnických celků. Jak byste porovnal trénování dospělých a dětí?
Začínal jsem v Třemošné u osmé třídy, ale pomáhal jsem i v základně panu Haberovi a následně jsem šel k chlapům do Klatov, kteří hráli druhou ligu. Je to jen ku prospěchu věci si vyzkoušet mládež i dospělý hokej. Obdivuji trenéry, kteří se věnují úplně těm nejmenším, protože děti neumí ani pořádně bruslit a je to hodně piplačka. Mě nabíjí práce, kde už se de facto začíná hrát hokej. U sedmáků, osmáků je ten zlom, kluci začínají více věcí chápat. V posledních letech jsem trénoval juniory a teď dorost, to už je práce pro mě, která mě naplňuje.

Jak jste řekl, máte zkušenosti s juniory i s dorostem. Jak probíhá příprava, je to stejné?
V dorostu jsou kluci kolem patnácti let, pořád rostou, převládá puberta, navíc jsou tam velké fyziologické rozdíly. Někdo už je vyspělejší, druhý naopak takové dítě. Je to složitější i co se týče trénování, posilování, protože ne všichni všechno zvládají. U juniorů už jsou hráči dospělejší, vyvinutější, tak tam je to o trochu snazší.

Minulý rok vypukla celosvětová pandemie, která doslova zmrazila mládežnický hokej. Jak nyní vypadá jejich příprava?
Před rokem jsme se spolu bavili, shodli jsme se na tom, že se to do léta vyčistí, ale bohužel. Přesto jsme se připravovali a byli rádi, když sezóna začala. Včetně přípravy jsme odehráli devět zápasů, doufali jsme, že se vše uklidní, jenomže od října je to opět zavřené a nyní už je jisté, že sezóna se ani nerozběhne. Hráči jsou bez zápasů, plného tréninku, za měsíc už to bude rok, což je hodně dlouhá doba. My samozřejmě hráčům přes internet posíláme videa, tréninkový plán, nicméně každý nemá doma takové možnosti. V zahraničí se dá v nějaké míře trénovat, u nás se to zavřelo, na což doplatíme, evropská konkurence nám uteče ještě více.

Když byste se měl vcítit do těch kluků, jaký si myslíte, že to bude mít vliv v jejich dalším vývoji? Přece jen, za poslední rok odehráli pouhých devět zápasů...
Mně je jich strašně líto. Minulý rok jsme měli v dorostu dobře natrénováno, leč sezóna se ukončila těsně před play off a kluci přišli o vrchol sezóny. Nezažili ty pravé pocity, emoce z hokeje, navíc jsme se mohli dostat na Mistrovství republiky. Letos jsme měli také kvalitní mužstvo, ale odehráli jsme pouze pár zápasů, což znamená, že hráči přišli o celou sezónu. Kluci se posouvají každými zápasy výš a výš a tohle nelze ničím nahradit. Trénování je fajn, ale zápasy jsou zápasy. Hráči se cítí hrozně, je to na nich vidět, chtěli by straně moc hrát a nejde to. Je mi to líto, nějak to budeme poté muset dohnat.

Jak se podle vás hokej za posledních třicet let změnil, v čem je největší rozdíl?
Hokej se o hodně zrychlil. Je to dané také tím, co mají kluci k dispozici za materiály. Výstroj, hokejky, brusle to se vůbec nedá porovnat, když jsem začínal já. Já si ale stojím za tím, že hokej je sice rychlejší, nějak se upravila pravidla, ale i ti hráči ze sedmdesátých let, kteří něco dokázali a hráli by v dnešní době, tak by se neztratili a byli na nejvyšší úrovni.

Plzeňská Akademie je jedna z nejlepších v České republice, spousta hráčů si zahrála i v A-týmu, hřeje vás to jako trenéry u srdce?
My jsme status Akademie dostali jako jedni z posledních, myslím cca tři, čtyři roky zpátky, ale i bez ní jsme za posledních osm let vychovali spoustu kvalitních hráčů. Strašně mě to těší, že hráči chytili svoji šanci, také je to dané ekonomickou stránkou klubu, nemůžeme si dovolit to, co ostatní mužstva v lize, takže spoléháme na naší líheň. Všichni to musí vědět, i ti mladý kluci, co do Plzně přijdou, že pokud se jim bude dařit, budou makat a mít štěstí, tak svoji šanci dostanou, všichni jsou na stejné startovací čáře. Když jako trenéři vidíme, že to kluci dotáhli do NHL či Ruska, tak nás to nesmírně těší.

Jaký je nyní váš sen? Kam až byste to chtěl jako trenér dotáhnout?
Ve skrytu duše každý by chtěl trénovat dospělý hokej, ale já jsem rád za práci jakou mám, ta mě momentálně nabíjí. Každý trenér jako hráč by se chtěl posouvat, uvidíme časem. Mým snem je nyní vyhrát s mladými kluky nějakou medaili, jako se nám to povedlo před pár lety se starším dorostem a juniory. Říká se, nehrajte na výsledky, leč kluci to prožívají a ta následná radost je k nezaplacení. 

Petře, děkujeme za rozhovor, ať se i nadále daří!