Plzeň beru jako druhou rodinu. Fanoušci tu vždy byli fantastičtí, vzpomíná Michal Dvořák

V modrobílém dresu strávil dlouhých dvanáct sezón a do paměti fanoušků se zapsal jako velký bojovník a obětavý hráč. Michal Dvořák pomohl i k zisku titulu v sezóně 2012/2013. Od roku 2017 trénoval v Plzni 8. třídu a poslední dvě sezóny dělal asistenta trenéra juniorů Petru Vojanovi. Přinášíme vám rozhovor s Michalem Dvořákem nejen o současné situaci mládeže, ale i o hráčské kariéře a vzpomínkách na mistrovský titul.

Jak hodnotíte svou druhou sezónu u juniorů, která se opět nedohrála?
Je to strašné. S kluky jsme v přípravě strávili na zimáku obrovské množství času, ale pak veškerá práce přišla vniveč. Hráči pak těžko hledají motivaci.

Jak těžké je teď pro hráče, že nemohou hrát zápasy, ačkoliv by se měli pomalu zapojovat do dospělého hokeje?
Současná doba je pro výchovu mladých hokejistů tragická. Po sportovní i psychické stránce hodně trpí. Byli zvyklí společně hrát, trénovat, bavit se v kabině. Ale teď trénují samostatně a maximálně si píšou nebo volají.

Dá se tahle ztráta ještě vůbec dohnat?
Řešíme to každý den, ale odpověď zatím nevím. Bohužel pro nás se v Evropě většinou hraje. Nechápu, proč bychom nemohli v omezeném režimu při týdenním testování také trénovat a hrát zápasy. Riziko nákazy by bylo absolutně minimální. Takhle na hokejový svět ztrácíme enormně, dopady mohou být katastrofální. Ale nesmíme brečet, je potřeba doufat, že se vše co nejdříve vrátí do normálu.

Co rok téměř bez hokeje znamená pro hráče v juniorce?
Je to pro ně ohromně velká ztráta. Patnáct let se něčemu věnují a kvůli téhle situaci se možná nebudou hokejem živit. Čekali na profesionální smlouvy, někteří mohli nakouknout do A-týmu.

Proč jste se rozhodl jít trénovat mládež?
Hokej je můj život. Jsem Plzni vděčný za to, že jsem tu mohl dvanáct sezón hrát a snažím se jí to vracet. Chci posunout hráče nejen po hokejové stránce, ale i v osobní morálce a disciplíně. Je důležité, aby dodělali školu.

Plánoval jste, že se budete věnovat mládežnickému hokeji?
Už na konci hráčské kariéry jsem pomáhal trénovat v Třemošné. Ale plán to nebyl, přišlo to samo.

Česká mládež v mezinárodním srovnání na hokejové velikány ztrácí. V čem podle vás zaostává nejvíce?
Zejména v mentální připravenosti a vyzrálosti, tam je velký rozdíl. Po fyzické stránce jsou hokejisté trénovaní dobře, ale chybí jim také vidění hry a práce s kotoučem na malém prostoru. Nemáme rozdílové hráče, kteří by si sami dokázali vytvořit šanci nebo zakončit přečíslení dva na jednoho.

Jak se dají nedostatky zlepšit?
V Plzni se tomu snažíme maximálně věnovat a kluci se zlepšují. Věřím, že někoho posuneme směrem k A-týmu. S Petrem Vojanem se o tom bavíme každý den a snažíme se vymyslet co nejlepší řešení. Hlavní je hrát. Snažíme se hokejisty motivovat formou her.

Jaká je spolupráce s Petrem Vojanem?
Fantastická. Petr je workoholik ponořen do administrativy a do teoretických věcí, ale i do samotných tréninků a zápasů.

Na ledě jste byl známý bouřlivák. Zůstalo vám to i v pozici kouče?
Trochu ano. Nesnáším, když je někdo nepřipravený a k tréninku přistupuje amatérsky. Vysvětlím mu, jak má cvičit, ale on tam stejně stojí a nic nedělá. Sám jsem byl zvyklý vždy odevzdat maximum, takže takový přístup mě vždy vytočí.

Kam se chcete v trenéřině posunout?
Chci každý rok Martinu Strakovi předat dva, tři hráče, které on postupně zapracuje do A-týmu a tím klubu ušetříme peníze. A zbytek, který se hokejově neprosadí, chci připravit do normálního života. To je cíl celé akademie. Netoužím po medailích.

„Věřil jsem, že se si zahraju v NHL.“

S hokejem jste začínal ve Šternberku, od 8. třídy jste hrál v Olomouci. Už v sedmnácti letech jste ale odešel do kanadské OHL. Jak těžký byl přesun?
Opravdu hodně. Pocházel jsem z malého města a najednou jsem hrál ve čtvrtmilionovém Kitcheneru poblíž Toronta. Neuměl jsem skoro vůbec anglicky, navíc v této době, před rokem 2000, se na evropské hokejisty pohlíželo skrz prsty.

Jak vzpomínáte na tři roky v severní Americe, které jste strávil převážně právě v Kitchener Rangers?
Byla to ohromná škola do života. Jsem za tuto zkušenost moc rád. Do dneška si navíc píšu s Brandonem Merlim, se kterým jsem hrál a který v Kitcheneru trénuje.

Věřil jste, že se probojujete do NHL?
Ano, věřil. Ve třetí sezóně se mi povedlo nasbíral 46 bodů v 50 zápasech, ale poté jsem se zranil a dva měsíce nehrál. Přesto jsem byl před začátkem další sezóny na přípravném kempu v Carolině, ale neuspěl jsem. Hokejem už jsem si potřeboval začít vydělávat, tak jsem šel na rok do nejvyšší německé soutěže a poté se vrátil zpět do Česka.

Proč jste si zvolil zrovna Plzeň?
Generálním manažerem byl tehdy Pavel Setikovský a prezidentem klubu Zdeněk Haber. S oběma se znal můj agent Rudolf Crha. Zavolal jim a dostal jsem nabídku. A Plzeň mi hned přirostla k srdci, klub jsem bral a doteď beru jako druhou rodinu. Se všemi se můžu bavit o hokeji a o hráčích hodiny, můžeme se pohádat, ale vždy se respektujeme a skvěle spolu fungujeme.

V sezóně 2002/2003 jste odehrál své jediné dva zápasy v reprezentaci. Jak na ně vzpomínáte?
Byl to skvělý zážitek. V Plzni jsem hrál ve formaci s Josefem Strakou a Dušanem Andrašovským, což byli výteční hráči, kterým jsem čistil led. Občas jsem se přichomýtnul i k nějakém gólu. Bodově se mi celkem dařilo, a tak přišla i pozvánka do reprezentace.

Proč jste před sezónou 2004/2005 přestoupil do Karlových Varů?
Nedostával jsem tolik prostoru a nedohodli jsme se na penězích. V Plzni jsem chtěl zůstat, ale větší důvěru jsem cítil v Karlových Varech.

V extralize jste po návratu ze zámoří hrál jen za dva kluby. Dvanáct sezón jste strávil v Plzni a tři v Karlových Varech. To je docela neobvyklé hrát většinu kariéry jen za dva rivaly.
To ano, ale nejradši vzpomínám na roky v Plzni. Hlavně díky fanouškům. Kotel tu vždy byl fantastický a mezi fanoušky mám dodnes přátele.

Diváci si vás pamatují hlavně jako velkého bojovníka a obětavého hráče. Byl to vždy váš styl?
Spíše jsem k němu byl přinucen. Plnil jsem pokyny trenéra, abych si hokejem mohl vydělávat peníze. Ale tuto roli jsem si oblíbil. Dlouho jsem seděl vedle Ryana Hollwega a hrál jsem s ním v lajně. Týmu jsme pomáhali jinak než góly a nahrávkami. Ty měli na starost Martin Straka, Tomáš Vlasák nebo Jan Kovář, všichni famózní hokejisté.

Přijde vám, že hráčů podobného typu jako vy ubývá?
V určitých zápasech emoce na ledě chybí. Ale souvisí to se současnou dobou. Hraje se čistěji s méně hity, píská se více faulů. Ubylo také bitek. Ale když se hraje bez fanoušků, nejde čekat nic jiného. Hokejisty obdivuju, že na každý zápas před prázdným hledištěm najdou motivaci.

„Titulem jsem si splnil sen.“

S Plzní jste získal titul v sezóně 2012/2013. Co to pro vás znamenalo?
Splněný sen. Strašně jsem doufal, že alespoň jednou v kariéře zvednu nad hlavu pohár, a nakonec se mi to podařilo, i když to bylo „pouze“ jednou. Navždy v Plzni budu veden jako člen týmu, který pro klub vybojoval první titul v historii.

Jak často vzpomínáte na finále, které rozhodl v čase 96:15 Martin Straka?
Velmi často. Pamatuju si, že to bylo 21. dubna. Na pokoji jsem byl s Tomášem Vlasákem, se kterým jsme se vždy špičkovali. Před sedmým zápasem jsme nemohli po obědě usnout, oba už jsme byli nervózní ze zápasu. Říkám mu, že mám z utkání strach, že si moc přeju titul vyhrát. Ale Vlasy mě uklidnil slovy: „Klid, dneska to vyhrajem. Já to vím.“ To mi do dneška utkvělo v paměti.

Fanouškům se asi vybaví záběr, kdy po vyrovnávacím gólu Zlína na 3:3 deset sekund před koncem ze střídačky řvete něco na rozhodčí skoro se slzami v očích. Co to bylo?
To nemůžu publikovat (úsměv). Ale byla to ohromná zoufalost a neskutečný vztek. Po buly jsem byl totiž bráněn ve hře a nemohl jsem vystoupit proti střelci.

Věřil jste, že i tak Škoda zvládne prodloužení?
Díky tomu, co mi před zápasem řekl Vlasy, ano. Věřil jsem, že hokejový bůh nás přece o titul nepřipraví. Klub na něj čekal 57 let v nejvyšší soutěži. Všichni jsme si ho moc zasloužili.

Na oslavy po zisku titulu také vzpomínáte rád?
Nejsem velký pijan, alkohol moc nemusím, ale oslavy byly nádherné. Vzpomínám si, jak Venca Pletka navrhl, že půjdeme na trénink Viktorky Plzeň. A tak jsme narušili Pavlu Vrbovi přípravu a kopali penalty na Matúše Kozáčika. Masakr (smích).

Kariéru jste ukončil v sezóně 2014/ 2015 poměrně nečekaně, jelikož jste byl zvolen do zastupitelstva města Plzně. Nelitujete toho zpětně?
Cítil jsem, že je to správné rozhodnutí. Jsem moc vděčný za dvanáct let v modrobílém dresu a rád vzpomínám na všechny elitní hokejisty, se kterými jsem si mohl zahrát. Ale konce nelituju, měl jsem zajištěné zaměstnání u sportu na plzeňské radnici. Práce mě naplňovala a poznal jsem spoustu zajímavých lidí.

Hrajete ještě někdy hokej?
Už ne. Bez fanoušků a bez bojů o medaile to pro mě nemá takový náboj, nenaplňuje mě to. Navíc na hraní ani nemám čas.