Architekt ZS Plzeň Pavel Janeček oslavil 90 let! Projekt předával uklízečce, z politických důvodů nemohl na slavností otevření

Začátkem října měl plzeňský zimní stadión speciální návštěvu. K výročí svých krásných devadesátých narozenin totiž přišel na prohlídku i jeho "otec," architekt Pavel Janeček. Tehdy dnes stále krásné dílo začal projektovat ve svých jednatřiceti letech.

Pane Janečku, jak jste se k možnosti projektovat plzeňskou halu dostal?
Od roku 1960 jsem pracoval ve středisku Krajské projektové organizace Stavoprojekt v Mariánských Lázních. V dubnu 1964 jsme se s tehdejším vedoucím střediska Vladimírem Urbancem přihlásili do podnikové soutěže na zastřešení zimního stadionu v Plzni s termínem odevzdání návrhu za necelé dva měsíce. Na tu velkou práci jsme byli jenom dva, žádnému z kolegů se do tak náročné akce nechtělo. Později k nám přistoupil ještě statik střediska Ing. Ladislav Švábek, který však řešil jenom železobetonové konstrukce. Pro projekt lanové střechy jsme našli spolupracovníky na Katedře ocelových konstrukcí pražského ČVUT. Hned na začátku jsme měli problém. Když jsem studoval zadání soutěže, zjistil jsem, že je v něm hrubá chyba. Bylo žádáno, aby byly zachovány sypané tribuny, které by se zakrývaly drahou střešní konstrukcí a pro provozní a technické zázemí haly by se tak musela vybudovat samostatná budova, komunikačně propojená s halou ZS. Řekl jsem tehdy kolegovi Urbancovi, že za této podmínky do soutěže nepůjdu. Že ze špatného zadání není možné udělat dobrý projekt. On to nakonec uznal a i za cenu, že pro nedodržení soutěžních podmínek budeme ze soutěže vyloučeni, navrhneme odstranění sypaných tribun a pod novými železobetonovými tribunami vyřešíme potřebné zázemí pro provoz ZS. A tak to dopadlo. Návrh jsme vypracovali a odevzdali, ale pro nedodržení zadání jsme byli vyřazeni bez dalšího hodnocení studie. V soutěžní porotě byl i zástupce přímého investora tehdejší ředitel zimního stadionu pan Kural (tehdy se říkalo „soudruh“ K.) a ten si náš návrh vyžádal. Prohlédl si ho, zřejmě akceptoval naše odchýlení od zadání a porotě doporučil, aby byl náš projekt vyhodnocen jako nejlepší. Porota si s tím nevěděla moc rady a až na třetím zasedání rozhodla, že náš návrh nejlepší je. S tímto sdělením jsme dostali i objednávku na vypracování projektu. Za vítězství v soutěži jsme pro nás tři dostali odměnu 3.500.- Kčs. Toto rozhodnutí poroty však pro nás mělo i negativní důsledek. Zklamaní plzeňští kolegové to označili za podvod a s nálepkou podvodníků jsme pracovali na projektu i na realizaci stavby. Důvěru všech partnerů stavby jsme si pak museli při stálém autorském dozoru i na kontrolních dnech tvrdě odpracovat. Ale dokázali jsme to, získali jsme potřebnou důvěru i autoritu a stavbu ZS jsme v roce 1972 úspěšně dokončili. Že jsme nebyli přizváni k slavnostnímu zahájení provozu je už zase jiná, politická záležitost.

Měl jste nějakou inspiraci?
Inspiraci k řešení lanové střechy jsme našli ve fotografiích výstavního pavilonu Marie Thumas na EXPO 58 v Bruselu. Tam jsme rozpoznali dvojsystémovou lanovou konstrukci střechy, kotvenou stanovým způsobem, kterou jsme pak zdokonalili a přizpůsobili našim potřebám. Tahové síly střešní konstrukce jsme pomocí trubních táhel uspořádaných do vysokých lomených deltoidů převedli do masivních betonových základových bloků a ty jedenáctkrát opakované deltoidy nám současně vytvořily výraznou architekturu hlavních fasád.

Jaké další stavby nebo projekty jste projektoval?
Za pětadvacet let práce ve Stavoprojektu jsem vyprojektoval řadu panelových bytových domů, škol, tělocvičen, prodejen a dalších staveb občanské vybavenosti i několik drobných územních plánů obcí v regionu. Mým nejvýznamnějším projektem a realizací byla rekonstrukce areálu kolonády v Mariánských Lázních. Tomuto úkolu jsem věnoval plných osmnáct let svého profesního života.

Jak jste spokojený s tím, jak nyní zimní stadion vypadá?
S interiérem haly jsem spokojený bez výhrad. Z vnějšku bych odstranil prodejní stánek nevhodně nalepený na východní fasádu, který její architektonický rytmus výrazně ruší.

Když jste si stadión procházel, bylo něco, co jste si říkal, že je super, to bych ani sám nevymyslel, případně naopak - tady bych to udělal lépe?
Při prohlídce později přistavených objektů jsem byl mile překvapený jejich dobrým řešením. Ale v případě, že bychom před těmi desetiletími dostali podobné zadání, dokázal bych dostavby úspěšně vyřešit také.

Prozradíte, co všechno během výstavby či plánování bylo nejtěžší?
Za léta projektování a stavění haly jsme zažili leccos. Projektovali jsme v době, kdy nebyly potřebné materiály a kdy upadala i odbornost řemesel. Velké stavební firmy se dokonce chlubily, že už nezaměstnávají zedníky, že pro ně pracují pouze montážníci. Pro tak atypické stavby jako byl zimní stadion, to byla velice svízelná situace. A museli jsme ji řešit my projektanti. Vyššímu dodavateli jsme museli zajistit subdodavatele na všechny jen trochu neobvyklé práce. A že jich bylo. Museli jsme zajistit vybagrování a odvezení původních sypaných tribun do přehradní hráze v Českém údolí, zajisti pro konstrukci střechy lana z rušených ejpovických lanovek, v Prefě Přeštice přemluvit ředitele, aby vyrobili hledišťové prefabrikáty, z Eutitu Stará voda získat atypické nástupní schodišťové dlaždice, v Plastimatu Chropyně pak hledišťové sedačky atd., atd.

Našla se i nějaká vtipná historka?
A veselé příhody? I ty byly. Statiku lanové střechy nám se svými asistenty zpracovávala na pražském ČVUT paní docentka Bártlová. Jako statička byla dobrá, jako stavařka ne moc zkušená. Při projektování nás důrazně upozorňovala, že střecha při montáži nesmí být bodově zatěžována, aby nedošlo k její destrukci. My jsme ten požadavek napsali do všech technických zpráv i do stavebního deníku, ale přesto se chybička vloudila. Zřejmě tu dispozici nedal konkrétnímu jeřábníkovi a jeho pomocníkům, kteří v určité době vytahovali z terénu na střechu sudy s asfaltem. Těch sudů bylo asi 28 a stály vyrovnané na jednom místě střechy. A právě ten den se přijela na stavbu podívat paní docentka. Když ty sudy na střeše viděla, málem na ni šly mdloby a nevěděla, jak honem ze střechy zmizet. Její obavy byly ale zbytečné. Střecha už v té době byla vypnuta jak tenisová raketa a o roznesení bodového zatížení se bez problému postarala sama. Paní docentku jsem uklidňoval, že byla právě sama svědkem toho, jak je střecha správně funkční, jak se umí sama postarat o redistribuci sil a momentů. Vesele kuriózní byl i příběh předávání námi vypracovaného projektu investorovi stavby. Místo aby dokumentaci s radostí převzal ředitel KIO, museli jsme jej poněkud pokoutně předat uklízečce jejich kanceláří. O tom ale píšu na straně 48 mé zmíněné knihy a nebudu jej tedy opakovat.

Jaký je to pocit vidět výsledek své práce v třeba v televizi?
Měl jsem příjemný pocit jak při vyhlášení stavby zimního stadionu za Stavbu století Plzeňského kraje v roce 2019, tak při její letošní fyzické prohlídce. Potěšilo mne, jak je stavba užívána, moderními prvky doplňována a jak ji zaměstnanci, uživatelé i diváci mají rádi. Snad jsme tedy před těmi skoro 60 lety neudělali v projektu žádnou zásadní chybu a zvolili jsme i správnou koncepci.

Jak na Vás působí zastřešená vedlejší menší hala a nově přistavěné zázemí pro mladé hokejisty (ubytování, cvičební plochy atd.)?
Zastřešení menší sousední haly mne nijak neruší. Snad bych navrhl střechu méně profilovanou, aby svou členitostí nekonkurovala hlavní hale ZS.

Jste alespoň fanouškem indiánů?
Osobně jsem se narodil (a v důchodovém věku opět bydlím) v Černovicích, na západním okraji kraje Vysočina. Plzni ale samozřejmě všechny roky na dálku fandím. Jsem rád, že se jim v námi navržené hale líbí a daří.

Pane Janečku, děkujeme za rozhovor, ať se Vám daří!

Více se o plzeňském zimní stadiónu můžete dočíst ZDE!