Václav Pletka: Svým stylem hry rozčiluji brankáře, a to je třeba

Plzeň - Václav Pletka se velkou měrou podílel na plzeňském titulu. Nejlepší střelec indiánů v základní části sice v play-off pár zápasů promarodil, i tak byl ale platným článkem týmu. Nyní nabízíme ohlédnutí za celou sezónou a boji v play-off.

Vraťme se ještě k oslavám titulu. Jak jste si je užil?

Já jsem to zatím nikdy nezažil, ale je to bombastický pocit, když člověk za tu celoroční dřinu dostane takovou odměnu. Jsem rád, že jsem se toho vůbec dočkal, protože spoustě hráčů se to nikdy vůbec nepovede.

Plzni se v posledních letech vždy dařilo v základní části sezóny, ale v play-off to nikdy pořádně nevyšlo. Viděl jste letos nějaký zásadní zlomový moment, kvůli kterému se to změnilo?

My jsme hráli zase v základní části dobře, před poslední čtvrtinou jsme měli náskok, pak se nám ale přestalo dařit. Z těch posledních dvanácti zápasů kdy jsme prohráli jich ale třeba sedm bylo v prodloužení nebo o gól. Nehráli jsme špatně, ale odklonilo se od nás to štěstí, které v hokeji potřebujete. V play-off se k nám ale zase přiklonilo zpět a to bylo důležité.

Jak se v takové situaci vstupuje do vyřazovací části? Výsledkově ani herně ta poslední část příliš nevyšla, měli jste i hodně zraněných a nemocných hráčů a v tom přijde ta nejdůležitější část sezóny…

Hodně novinářů nás odepisovalo, že Plzeň umí hrát jen v základní části a v play-off to nezvládá, my jsme si ale v kabině řekli, že nemáme co ztratit, že když jsme půl sezóny vedli, tak ten hokej asi hrát umíme. Když každý odvede svoje maximum co má, tak že to bude dobré, a že do toho prostě půjdeme naplno a budeme bojovat. To se nám, myslím, povedlo, navíc Mazy chytil neskutečnou formu. Play off bez brankáře hrát nemůžete a Mazy jen potvrdil, proč tady je. Teď asi půjde do NHL, takže je vidět, jak nás držel. A brankář je v play-off základ.

Ve čtvrtfinále už to bylo 3:2 pro Litvínov, to byl asi klíčový okamžik, kdy se rozhodovalo o tom, jestli sezóna bude úspěšná, nebo ne. Co bylo tím momentem, který vám pomohl otočit nepříznivý vývoj?

Já si myslím, že to bylo tím, že do Litvínova jsme jeli s odhodláním a na každém bylo vidět, že vypadnout nechceme. Stráča i Kovi zahráli fantasticky, trenér je dal k sobě a to bylo asi ono. Najednou jsme měli tu údernou lajnu, která ty góly dávala a to nám pomohlo.

Takže vám pomohlo to přestavení útoků?

Bylo to jedno s druhým. My jsme to play-off odehráli jako mančaft. I na Slavii, kdy jsme měli asi čtyři zraněné, naskočil do zápasu Šlajsík (Jan Schleiss) a ten zápas rozhodl. I další zápas se Zlínem naskočil Páťa (Patrik Petruška) a udělal dva nádherný góly, který byly rozhodující a pomohly vyrovnat na 2:2. To minulé play-off jsme vždy měli silné první dvě pětky, a ta třetí a čtvrtá ne, že by nepomohly, ale gólově příliš nepřispěly. Letos jsme prostě měli čtyři lajny, které mohly dát góla.

Ta finálová série byla hodně vyrovnaná, se Zlínem jste vedli 3:2 a mohli jste pohár zvednout nad hlavu už doma, nakonec se ale série ještě stěhovala na Moravu. Co jste si po tom prohraném šestém finále říkali?

My jsme právě doma chtěli asi až moc. Všichni, novináři i fanoušci si mysleli, že ten pohár zvedneme už doma. A i my jsme to měli v hlavách. I když si to člověk nepřipouští, tak tam cítí tu šanci to ukončit. Trošku nás to svazovalo, měli jsme těžký nohy a všude jsme byli o něco později, než soupeř. Ten zápas se nám nepovedl celkově.

Co jste si tedy v kabině řekli před tím rozhodujícím utkáním, který se hrál na zlínském ledě?

Vlasy s Dědkem (Martin Straka) už hned po zápase říkali, že jestli chceme takhle hrát ve Zlíně a jet tam čtyři hodiny jim to odevzdat, tak že to nemá smysl. I ta třetí třetina toho šestého zápasu už byla od nás lepší, jen škoda toho gólu na 3:1, protože jsme to třeba ještě mohli otočit. Do toho Zlína jsme ale jeli s tím, že jsme většinu zápasů vyhrávali venku a daří se nám tam. Naopak k nám ševci vždy přijeli bránit a to jim vyhovovalo.

Tenhle styl vám úplně nesedí, je to tak? Určitě raději hrajete otevřený a útočný hokej.

Tady na to máme i typy hráčů, kterým vyhovuje útočný hokej. Vytvořili jsme si vždy řadu šancí, Plzeň spíš hrála zápasy 7:5 a podobně. Teď v play-off ale začal Mazi chytat úplně parádně a většinou to je i v NHL, že gólmani můžou i jeden zápas vybouchnout, což se Mazimu vlastně ani nestalo, a právě on tak má asi největší zásluhu na tom, že to takhle dopadlo.

Zažil jste někdy něco podobného jako ten sedmý zápas? Dvě prodloužení, ztracené vedení deset vteřin před koncem…

Já jsem věřil, když už jsme potřetí v zápase vedli, že už to Zlín nedá. Tam byla situace, že Tomáš Slovák se přiznal, i když to rozhodčí asi viděl, a pak shoda okolností, že Kašpi, kterému se na buly daří, tohle důležité vhazování vyhrál někam, kde náš hráč nebyl. Oni to pak posunuli na beka. My jsme se ještě předtím na střídačce divili, že tam není třeba Hamrlík, proč tam je zrovna Filip Čech, ale on tam vyslal asi životní střelu. Bylo to 3:3 a šli jsme do kabiny a my tomu pořád nemohli věřit, že nám chybělo jen těch deset vteřin…

Co jste si v tu chvíli pomyslel, když takhle skončila třetí třetina?

Já jsem zrovna shodou okolností stál vedle Patrika Petrušky, který mi říkal, aby nás to Tomášovo přiznání nemrzelo, a já jsem mu řekl, že jestli ten pán Bůh je, tak nás to nemůže mrzet. Uběhly dvě vteřiny a byl tam gól, nakonec nás to ale mrzet opravdu nemuselo. V tu chvíli jsem si ale sedl na střídačku a nemohl tomu věřit. Člověk už si v hlavě přehrává, jaké to bude, až ten čas doběhne, a pak tohle.

Jak jste si užíval poslední sedmý finálový zápas. Spousta lidí říkalo, že to je to nejkrásnější, co je může potkat.

Je super, když se dostanete vůbec do finále. Navíc, když se hraje sedmý zápas… Je teď škoda, že jsme to nedotáhli doma v pátek. Jeli jsme tedy do Zlína a já jsem si před zápas říkal, že si to chci užít, protože už se mi třeba taková šance nemusí naskytnout. Pak se to posunulo ještě i do prodloužení. Myslím si, že hlavně pro fanoušky to muselo být napínavé až do konce. Do poslední chvíle se nevědělo, kdo ten titul vyhraje a já jsem samozřejmě moc rád, že jsme ho vyhráli my.

Máte raději prodloužení se systémem náhlé smrti nebo nájezdy?

Já si myslím, že prodloužení až do gólu je daleko spravedlivější, vyhraje ten, kdo dá gól.

První prodloužení potom bylo hodně divoké, šance na obou stranách, s čím jste do něj šli?

My jsme ze začátku byli omráčení tím gólem, oni byli v euforii. Martin přišel do tý šatny a říkal nám, ať si to jdeme užít. Co víc si můžeme přát, než sedmý zápas. V úvodu jsme byli trochu pod dekou, oni ve třetí minutě měli tu obrovskou Okálovu šanci, pak jsme se ale zase zvedli.

Jaké byly ty úplně bezprostřední pocity po tom, když jste viděli, že ten puk ve druhém prodloužení propadl za Sedláčka a titul je váš?

Já jsem akorát byl na ledě a šel jsem střídat, Martin tam zrovna naskočil místo mě. Já si sedl na lavičku abych se vydýchal a teď vidím tu šanci, tak jsem se zvedl, abych se podíval, najednou taková střela, o které byste to nikdy neřekli, a hned se všichni kolem začali radovat a naskákali na led, byl to nádherný pocit!

Play-off jste odehráli téměř na maximální možný počet zápasů. Která série pro vás byl nejtěžší?

Asi ta první proti Litvínovi, protože to všichni měli ještě strašně moc sil, hrálo se daleko agresivněji, na ledě bylo k vidění více osobních soubojů. Navíc jsme tam byli na pokraji vyřazení, protože jsme jeli do Litvínova a prohrávali jsme 2:3 na zápasy. Ale zvládli jsme to a štěstí se otočila na naší stranu. Se Slavií potom jsme měli také štěstí, ale právě proto se říká, že štěstí přeje připraveným a to jsme byli my.

Vy jste ve třech zápasech play off chyběl. Bylo hodně těžké zápasy jen sledovat?

Je hodně těžké pro hokejistu zápasy sledovat jen z tribuny nebo v televizi, protože nemůže ni ovlivnit jako když je na střídačce nebo když hraje. Navíc když hrajete, tak ten hokej neberete tak, jako když na něj koukáte. Když hrajete, tak si strach nemůžete nechat přejít přes hlavu, protože jinak byste vůbec nemohli hrát.

Plzeň mohla hrát sedmá zápas doma jen v prvním kole play off, potom už ne, o vítězství v základní části přišla až těsně před jejím koncem. Mrzelo vás to pak hodně?

První tři čtvrtiny nám vyšly fantasticky. Hodně nám pomohl i Tuukka Rask, který chytal výborně. Hodně jsme si věřili, ale potom přišla asi nějaká krize. Ale nemyslím si, že jsme hráli špatné zápasy spoustu zápasů jsme prohráli o gól nebo v prodloužení, či na penalty. Určitě jsme nedostávali nějaké dardy, že bychom vyloženě propadli. Prostě jsme jen neměli to štěstí, které jsme měli předtím. Samozřejmě, že jsme chtěli základní část, i když jsem tady slyšel takové názory, že jsme pak prodávali zápasy. Ale to bychom byli přece sami proti sobě, to dám ruku do ohně, že by nikdo neudělal. Na konci se k tomu ještě přidala nějaká viróza, kdy nás bylo nějakých sedm hráčů nemocných. Nebo jsem slyšel názory, že se šetříme na play off, atd. Přitom z vlastní zkušenosti mohu říct, že když v play off vypadnete z jednoho zápasu, tak potom další dva se do toho zase dostáváte. Já jsem na konci základní části měl teplotu, byl jsem čtyři dny doma a potom mi trvalo nějakých pět dní, než jsem se dostal na úroveň jako před onemocněním.

Podařila se vám statisticky i základní část, byl jste nejlepší střelec Plzně. Sledujete i tyto statistiky?

Samozřejmě že každého těší, když dává góly. A mě také. Góly jsem dával od té doby, co jsem začal hrát ligu. Většinou jsem byl střelec, ale pak se mi to nějak zadrhlo. Vlastně jsem je začal znovu střílet až po příchodu do Plzně. Je to i díky tomu, jaké jsme měli první dva centry – Kováře a Straku. Stráča je pořád nejlepší hokejista v České republice, pořád jeden z nejlepších na světě. A Kovy je na nejlepší cestě se jím stát. Má obrovský talent a je to neskutečný hokejista. Od té doby, co jsem sem přišel, jsem většinou hrál s ním. Hokejově jsme si sedli, on tvořil hru a připravoval mi šance. Pak už to bylo jen na mě, jestli gól dám nebo nedám. Naštěstí mi to tam padalo a jsem za to rád.

Vaše místo je v brankovišti. Odtud padla i většina vašich branek. Tento styl hry jste si vybral sám nebo vám byl určen trenéry?

Většinou jsem hodně chodil před branku. V Třinci jsem hrál s Richardem Králem, který také spíš tvořil hru a před brankou musel být někdo jiný. Většinou jsem tam byl tedy já. A odtamtud góly padají. Sice schytáte plno ran, ale zase potom slíznete smetánku. A když máte spoluhráče jako Kovy nebo Stráča, kteří vám tam umí dát puk, pak už je to jen na vás. Je to samozřejmě i o důvěře trenéra. Když chodíte na přesilovky, sebevědomí vám stoupá a daří se vám tím víc.

U protihráčů tento styl není příliš oblíbený. Mluví se o přifilmovaných pádech, pádech na gólmana a tak dále. Ale rány musíte i rozdávat, je to tak?

Rozdáte. Kolikrát se otočíte a obráncům dáte ránu, protože nejde jen rány přijímat. Ale jak už jsem říkal, každý gólman dnes chytá dobře a vy jste tam od toho, aby nějaký gól pustil. A já udělám vše pro to, abychom gól dali. A když mě obránce hodí na svého gólmana, tak proč bych padal vedle. Prostě spadnu na něj, jeho to rozhodí. A dělají to obránci sami. Kdyby mě tam neházeli, tak na ně padat nebudu.

Pozorujete rozdílné povahy gólmanů? Jsou někteří nervóznější než jiní?

Každého rozčiluje, když se mu motáte na brankovišti a oni nemají na svou práci klid. Vztekají se všichni. Vezměte si, že Jakub Kovář do mě kopl, Sedláček do mě kopl… Je to stejné, jako když mě rozčiluje, když stojím před bránou a dostávám od obránce krosčeky do zad. Ale od toho tam jsem a je to moje práce. A tu jsem se snažil vždycky dělat.

Pamatujete si ještě, že vůbec svůj první extraligový gól jste dal Plzni?

To si pamatuji. Zrovna nedávno jsem se o tom bavil s Kovym, když jsme jeli v autobuse. Říkal jsem mu, že jsem první gól dal Plzni. Nahrával mi na něj Braňo Jánoš, vynikající hokejista. Fakt jsem si na to zrovna nedávno vzpomněl.

Sledujete pořád týmy, ve kterých jste dříve působil?

V Třinci a v Liberci mám pořád pár známých, jsou to maséři, výborní kluci. V obou týmech jsem prožil příjemné štace. V Třinci jsem nakoukl do extraligového hokeje, v Liberci, myslím, se mi také docela dařilo, jen tomu chyběl nějaký týmový úspěch. Dvakrát jsme vyhráli základní část, ale vždycky jsme pak vypadli v prvním nebo ve druhém kole. Teď v Plzni se to ale tak sešlo, že jsme byli vynikající parta, byla tu vůdčí osobnost, která v Liberci tenkrát chyběla. My jsme teď měli Martina Straku a ten nás dotáhl k úspěchu.

Diváci si mohou myslet, že hrát se Strakou nebo Vlasákem je hrozně lehké. Ale je to opravdu tak?

Jsou to výborní hráči, je to paráda s nimi hrát. Ale ne každý s nimi může hrát. Hráč, který s nimi nastupuje v lajně, musí mít shodné hokejové myšlení. Třeba Milan Gulaš si s nimi náramně sednul a byl úplně jiný typ hokejisty, než jsou oni. Byl přímočarý, ze všeho střílel a to jim vyhovovalo. Jak Gulaš odešel, střídali se jim hráči a už to nebylo ono. Až v play-off se tam chytl Nick Johnson, který chodí také hodně před bránu, odvede černou práci a to oni potřebují. Je paráda s nimi hrát, ale jak jsem říkal, nemůže s nimi hrát každý.

I když jste byl vždycky střelec, celou kariéru vás tak nějak míjí reprezentace. Nemrzí vás to?

Od toho tam je trenér, aby si vybral své hráče. Já jsem v reprezentaci byl, když jsem byl mladý, pak jsem měl zdravotní problémy a vypadl jsem z toho. Teď už má své hráče, které tam dává. Ani mě to nemrzí, svoje jsem si odehrál. Samozřejmě, kdyby šance přišla, byl bych za ní rád. Je mi přece jen 34 roků, jsem rád, že jsem si získal mistrovský titul. Mám ambice, ale už ty ambice nejsou takové, jako když mi bylo pětadvacet.

Na jeden zápas jste si vyzkoušel i NHL ve Philadelphii. Jaká to byla zkušenost?

Šel jsem tam jako mladý kluk, když se mi povedly dvě sezóny v Třinci, byl jsem mladý kluk. Podepsal jsem docela dobrou smlouvu. Možná jsem tam měl ještě vydržet – i když na farmě. Ale i tam se mi docela dařilo. Ale prostě jsem si přišel zahrát NHL a to se mi podařilo jen jednou. Byl jsem z toho smutný a zbytečně brzy jsem odtamtud utekl. Možná kdybych tam zůstal, mohl jsem hrát NHL do dnes. Ale prostě se to vyvinulo takhle, mám takovou kariéru, jakou mám a nelituji toho.

Teď si ještě určitě jednu sezónu střihnete v Plzni, jakou očekáváte roli po odchodu několika hráčů?

Nad tím nepřemýšlím. Sice skončí plno hráčů, odejde Kovy, jak to bude s Martinem Strakou, to se musí rozhodnout on sám. Ale věřím tomu, že tým doplní zase tak, abychom mohli bojovat o nejlepší příčky.

Jak se těšíte na dovolenou?

Asi budu muset jít na operaci s kolenem, protože na Slavii jsem se zranil a zbytek play-off jsem s tím odehrál. Uvidíme, jak dlouho mi to zabere. Ale letní přípravu bych měl stihnout. Prognózy mluvily o tom, že bych měl mít prasklý meniskus, takže mi jen to koleno vyčistí a v klidu bych měl být čtrnáct dní. Takže doufám, že všechno stihnu v termínu. Když už jsem takhle starší hráč, tak bez letní přípravy to prostě nejde. A samozřejmě bych chtěl jet někam na dovolenou a také jsem si chtěl vzít pohár domů, abych ho ukázal kamarádům a rodině.