Přesvědčilo mě více faktorů, nejvíce ale asi sportovní stránka, říká Dominik Graňák

Zcela novou tváří je pro mužstvo indiánů Dominik Graňák. Zkušený obránce ovšem pro fanoušky hokeje rozhodně není neznámým pojmem.

Sedmatřicetiletý rodák z Havířova totiž ve své sbírce třímá kromě individuálních ocenění i titul pro mistra České republiky, Švédska, dvakrát KHL a stříbro z mistrovství světa.

Ač se šikovný obránce narodil v Čechách, vyrůstal nejen hokejově v Trenčíně. Odtud se odrazil i do reprezentace do osmnácti let, se kterou se prodral až na mistrovství světa. Poté přišlo rozhodnutí přesunout se do Prahy do týmu Slavie.

A protože se výkony zlepšovaly, neminula jej pozvánka ani na světový šampionát dvacítek. V této sezóně 2002/2003 navíc již pravidelně nastupoval za A tým, se kterým dokonce dokráčel až k mistrovskému titulu.

Reprezentační kariéra pokračovala v seniorské kategorii. Celkem čítala dvanáct pozvánek na mistrovství světa a jednu na olympijské hry. Vrcholem bylo stříbro z Helsinek 2012.

Se sešívaným dresem (a Tomášem Vlasákem) přišlo rozloučení po šesti sezónách, následná cesta vedla do Švédska. Hned ve druhém ročníku se dočkal zlaté medaile s Färjestadem, kde se na chvíli potkal také s tehdejším juniorem Gustafem Thorellem. Tedy svým staronovým spoluhráčem a odchovancem tamního klubu. Následovala mise moskevská, s tamním Dynamem přišly tituly dokonce dva.

Krátkou epizodou bylo angažmá švýcarské a po dalších třech letech ve Švédsku se Dominik Graňák vrátil do Čech, konkrétně posílil hradecký Mountfield. Poté si proti Plzni ještě zahrál i v Karlových Varech. Celkově dosud zvládl v Tipsport extralize 442 zápasů, vsítil sedmnáct branek a přidal čtyřiaosmdesát asistencí.

V KHL během čtyř let stihl 163 duelů s bilancí 23 branek a 47 přihrávek. Ve Švédsku za šest let 273 střetnutí (29+70) a ve Švýcarsku jen čtrnáct (1+4).

Dominiku, proč jste se rozhodl právě pro Plzeň?
Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, existovaly další dvě možnosti. Přesvědčilo mě více faktorů, nejvíce ale asi sportovní stránka. Od mého návratu do české extraligy se mi Plzeň velmi líbí, protože se prezentuje stylem, při kterém chce držet kotouč. Zároveň klub působí tak, že celé vedení razí jednotnou filozofii, což je pro hráče také důležité. Důkazem je na československé poměry velký počet odchovanců hrajících v Plzni extraligu. Pro nového hokejistu je vždy jednoduší se začlenit do klubu, který má dlouhodobě svou tvář. Pomohl mi i rozhovor s Petrem Kadlecem, který mi o zdejší organizaci dal informace s nadhledem svým vlastním, a byly jednoznačně pozitivní.

Jak se vlastně přestup upekl?
První impuls přišel od Tomáše Vlasáka, který mi přiblížil představu o skladbě a fungování mužstva. S Tomášem jsem měl možnost hrát v pražské Slavii, znám ho jako vynikajícího hokejistu a hlavně férového člověka, který navzdory velkým úspěchům nelétá hlavou v oblacích. I proto si jeho zájmu velmi cením.

Jaká byla Plzeň jako soupeř a zejména, jak těžké bylo bránit Milana Gulaše?
Velmi nepříjemným soupeřem, protože v podstatě všichni hráči vždy hráli šedesát minut velmi agresivně. Na druhou stranu mě tyto zápasy bavily. Vždy se hodně bruslilo, nikdy nestačilo pouze "neudělat chybu." Tak Plzeň porazit nejde. Navíc musím přiznat, že za poslední čtyři roky jsem proti ní mnohokrát nevyhrál. Co se týče Milana, je to výjimečný hráč. Téměř každé zaváhání umí využít, výborně čte a předvídá hru. Díky tomu vytváří plno šancí pro své spoluhráče. Co je ale "nejhorší," tak jeho ruce a nohy dokáží přesně zrealizovat, co má v hlavě, k tomu je fyzicky odolný. Jednoduše hráč, který je rozdílový a pro diváka je důvodem, proč přijít na stadion.

V Plzni dostává mnoho prostoru mladých hráčů. Jste tedy připraven i na roli učitele nebo pomocníka?
Jako učitel se určitě necítím, protože se sám stále učím, v tom mi i mladí pomáhají. Celkově nevyhledávám situace, kdy jsem středem pozornosti, na druhou stranu mi nedělá problém vyjádřit svůj názor. Jinak sám sebe vidím spíše jako klidnější typ, což ve spolupráci s mladšími spoluhráči může být výhoda. (smích) Dobře si pamatuji, když bylo devatenáct mně, jak jsem vnímal hru a všechno okolo. Co mi například pomáhalo a co mě naopak zbytečně dostávalo pod tlak. Jsem tedy připravený dělat vše, co bude pro mužstvo potřebné na ledě, ale i mimo něj.

Vy jste do Čech přestoupil do Slavie z Dukly Trenčín. Proč tenkrát ta změna?
V sedmnácti letech jsem jako junior cítil, že pokud to s hokejem chci myslet vážně, je potřebné udělat krok z prostředí, které znám. Zároveň jsem ukončil gymnázium, a protože zdaleka v té době nebylo jisté, že se mi nakonec podaří se hokejem živit, podal jsem si tři přihlášky na vysoké školy. Nakonec jsem z nich vybral FTVS UK v Praze. Tehdejší trenéři slávistické juniorky Jirka Kalous a pán Jaromír Šindel mi dali v jejich mužstvu šanci a tím začalo dalších šest let mého života.

Mnoho let jste strávil ve Švédsku. Jaký tam je nejen hokejový život?
Švédsko je země, kterou považuji za svůj druhý domov. Je mi blízká mentalita tamních lidí, vyhovuje mi jejích životní styl, tamější prostředí a také způsob, jakým u nich funguje hokej. Všichni jsou velice profesionální a pracovití, zároveň ale zůstávají za každých okolností velmi skromní a zbytečně na sebe neupozorňují. Život ve Švédsku je pomalejší, hokej naopak fyzicky náročný, rychle odhaluje individuální nedostatky. V mé kariéře byl tento přesun stejně tak zásadní jako předtím z Trenčína. Hokejově jsem se zlepšil a jako hráč a člověk tam dospěl.

A poznal jste tam také svého staronového spoluhráče Gustafa Thorella...
Gustafa si pamatuji, i když jsme spolu hráli jen velmi krátce a dost dávno. Je to pracovitý a poctivý kluk, který se snažil plnit vše, co se od něj žádalo. Hrál agresivně a přímočaře. Poslední roky se z něj navíc stal slušný střelec a velmi produktivní hráč. Jako člověk byl skromný a trochu tišší, takže se zapadnutím do nového mužstva určitě nebude mít problém. Myslím si, že do plzeňského stylu je vhodným hráčem.

Okusil jste i Švýcarsko a Rusko. Dá se nějak porovnat hokejová úroveň?
Rusko mi po hokejové stránce velice sedlo. Dovolím si říct, že v moskevském Dynamu se mi zdál hokej nejlehčí v celé mé kariéře. Technický a bruslivý styl mi vyhovoval, ale největší zásluhu na mých i týmových výkonech měl trenér Oleg Znarok. A celkově parta lidí, která se okolo něj vytvořila. Hokej v KHL tehdy nebyl tak fyzický jako ve Švédsku. V každém celku hrálo plno kreativních hráčů, pro které bylo zbavení se puku až to poslední, co na ledě udělali. Konkurence vždy byla natolik velká, že vše zůstalo na odpovědnosti hráčů. Málokdy někdo něco hráčům radil, na druhou stranu ani nikdo nenadával, to mi vyhovovalo. Život v Moskvě byl pro mě naopak trochu náročnější. Nejsem úplně velkoměstský typ a Moskva ztělesňuje vše, jen ne klid. (úsměv) Za ty čtyři roky jsem ale velmi vděčný, protože to bylo období, které si budu z více důvodů pamatovat ze všeho nejsilněji. Ve Švýcarsku jsem strávil jen pár měsíců, takže zase až tak velké zkušenosti nemám. Nikoho asi nepřekvapí, když povím, že trávit tam čas je doslova za odměnu. Hovořím v první řadě o prostředí, lidé se mi zdáli trochu chladnější a odměřenější, ale možná pouze proto, že jsem tam byl tak krátce. Hokej je velice rychlý, někdy až na hraně toho, čemu se říká tvrdost. Jestli u nás nadáváme na rozhodčí, tak bychom neměli. (smích) Citelný je také velký tlak na cizince. Toho si musí být vědom každý hráč, který ve Švýcarsku podepíše smlouvu. Hokejistů, kteří by alespoň část své kariéry rádi strávili tam, je mnoho, ovšem míst pro ně naopak velmi málo.

Jste pravidelný účastník mistrovství světa, zahrál jste si i na olympiádě. Na co v reprezentaci nejraději vzpomínáte a probíhalo často hecování s českými spoluhráči z klubu?
Rád vzpomínám na svůj první světový šampionát v Praze a Ostravě v roce 2004, kde jsem se ocitl jako dvacetiletý kluk s hvězdami z NHL. Herně i výsledkově se nám dařilo, navíc jsme hráli prakticky před domácím prostředním. Semifinále s Kanadou jsme prohráli 1:2 a zápas o bronz proti USA na nájezdy. Největší úspěch, u kterého jsem byl, je stříbro z roku 2012 v Helsinkách. Sešla se skvělá parta, se kterou byla radost hrát, trénovat a trávit čas nejen se spoluhráči, ale celým realizačním týmem. Na žádné hecování si nyní nevzpomínám, ale v tomto směru byl vždy velmi vtipný Jakub Klepiš. On to zvládá nejen před, ale i během zápasů. A to jak na reprezentační, tak klubové scéně. A pravda je taková, že Slováky na Čechy hecovat není třeba, z nějakého důvodu býváme nažhavení až moc. Naopak Češi umějí zůstat v klidu a všechno obrátit ve srandu. To jim, minimálně proti Slovensku, evidentně pomáhá, protože pro nás to často dobře nedopadá.

Jak se těšíte na západočeské derby, které nyní okusíte i z druhé strany?
Derby jsou vždy extra sledované duely a je jasné, že mají i trochu jiný náboj. I pro hráče je zážitek hrát v atmosféře, která je s nimi spojená. A navíc nyní v dresu Plzně, o jejíchž fanoušcích se ví, že za to umí vzít.

Už jste se v Plzni zabydlel a stihl jste například poznat město nebo ochutnat vyhlášené pivo?
Hrál jsem zde již mnohokrát, ale kromě stadionu toho ve městě příliš neznám. K mužstvu se definitivně připojím až na ledě, takže i bydlení si teprve budu řešit. Letní přípravu mám individuální již čtrnáct let, ve stejném duchu jsme se dohodli i s vedením Plzně. S kondičním trenérem se připravujeme v Trenčíně a nedaleké Dubnici. Některé věci v mých trénincích zůstávají roky, většina se ale mění, stejně jako celý hokej. Předběžně jsem ale s Tomášem Vlasákem domluvený, že s klukama absolvuji soustředění. Co se týče piva, moc ho nepiji, ale tady si určitě někdy rád dám. (úsměv)

Jaké máte oblíbené číslo a proč?
Moje oblíbená čísla jsou 51 a 15. První dres s 15 jsem dostal v Trenčíně asi jako devítiletý před mým prvním zápasem. Nikdo se mi sice neptal, jaké číslo chci, jenže mně se líbilo. Poté jsem si ho vždy přál, pokud to bylo možné. V Rusku ji už měl spoluhráč, tak jsem čísla obrátil a pokud to šlo, tak jsem již volil jen 51.

Kdo vás přivedl k hokeji?
Přivedl mě táta tím, že se v dobách federální ligy chodit dívat v Trenčíně na Duklu. Sám hokej sice nikdy nehrál, měl k němu však velmi kladný vztah. S maminkou mě vždy podporovali. Naštěstí ve zdravé míře. Takže jsem sice vždy měl vše potřebné, ale více zkoumali mé výsledky ve škole. Ty na ledě nechávali vyloženě na mně, za což jsem jim věčný.

Dominiku, děkuji za rozhovor, ať se vám v Plzni daří!

Foto: Stanislav Souček | Mountfield HK