Jan Snopek

Jan Snopek: Když ošidíte přípravu, nečekejte, že sezóna bude skvělá

Plzeň – Indiáni vyjeli na pověstné soustředění do šumavských hor, kde je nyní čeká společné soustředění pod taktovkou kondičního kouče Jana Snopka: „Jsem rád, že si kluci uvědomují, že tohle nejsou věci, které jdou ošidit.“

Pane trenére, když jste plánoval tuto letní přípravu, co se vám honilo hlavou?
Chtěl jsem především změnit zajetý stereotyp, kdy bylo předem určené, co se kdy bude dělat. Změnou je i to, že jsme na Šumavě pátý týden přípravy a ne třetí. To se vše promítlo do plánu i obsahu tréninků. Na druhou stranu bych zase neřekl, že jsou to až tak nějaké velké změny. Hory zde nabízejí kopcovité terény, toho prostě využíváme. V tom je to práce stejná jako předešlé roky, to se nemění. Ale jistými maličkostmi se to snažíme lehce nabourat.

Co si představit pod těmi maličkostmi?
Například není pevně stanovený počet tréninků na každý den. Třeba ve středu máme pouze jeden. Ráno dáme těžkou sílu a následně mají kluci od jedenácti hodin volno. Mohou se věnovat regeneraci, hrám jako třeba ping pong či tenis. Jednoduše věci, na které v celkovém plánu již není až takový prostor. Máme zde čtyřiadvacet hráčů, tak nejde úplně dělat, že dva jdou na tenis, dva se jdou projít a podobně. Nazval bych to tak, že mají volnost. Mohou si dělat, co chtějí. Pokud to bude ležení v lehátku, tak ať si to užijí.

Máte za ty roky pocit, že hráči chápu, že tyhle věci jsou přesně ty, které se v budoucnu vrátí?
Kluci jsou připravení a jsou nastavení na tu práci. Nechci říct, že každou úlevu nebo změnu kvitují, ale spíše je to o tom, jim to podat tak, že oni sami chtějí a ne musejí. O tom příprava je. Aby si uvědomili, že já je nutit nebudu, trenéři také ne. Nikdo je nebude hlídat, jestli něco dělají naplno. Žádný test je neusvědčí, zda vše dělají opravdu naplno nebo se snaží jen tak prolézt a doufat, že v sezóně to bude skvělé. Domnívám se, že za těch pár let, kdy tady působím, a to tady mám kluky, které jsem měl ještě i před tím v mládeži, tak vědí, že tohle jsou věci, které se nedají ošidit. Pokud ošidíte přípravu, nemůžete čekat, že sezóna bude skvělá.

Je někdo, kdo se výrazně posunul?
Já bych teď mluvil o klukách, kteří se mnou jdou od kategorie mladšího dorostu až sem. Je vidět, že ta soustavná dřina se vyplácí. Nyní je pro ně z juniorského do seniorského hokeje přesun mnohem méně bolestivý, než například býval za nás. Jinak kluci, kteří jsou zde déle, například ti kolem věku třiceti let, nemají problémy s adaptací na těžkou dřinu a ani s kondicí. Protože já razím, že se pracuje celoročně. Pak to není šok jako za nás, kdy se celý rok nic nedělalo a najednou přišla letní příprava. Proto z léta mají všichni fóbii. O tom to ale vůbec není. Je to o tom, že nyní máme prostor a čistou hlavu soustředit se na přípravu a ne myšlenky plné toho, jaké nás čekají zápasy a kolik. Kluci to i tak berou, že soustředění je proto, že jsme tady společně a nemusejí se rozptylovat běžnými životními věcmi, jako když jsou doma. Navíc tady stráví spoustu společného času. V sezóně je to samozřejmě ještě mnohem delší, ale každý tam již má své každodenní starosti. To zde lze odblokovat.

Příprava je i delší, i toto byl důvod?
Využili jsme situaci, která nastala. Je to i pro nás větší komfort. Sezóna byla krátká, ale zase to bylo dobré v tom, že kluci měli dostatek času zregenerovat a doléčit zranění, která si táhli například od Vánoc. Někteří byli i na operacích, na které by býval normálně nebyl čas a ztratili by začátek přípravy. Což je v dohánění hrozně znát, protože tým po čtyřech týdnech udělá neskutečný kus práce. Tohle bylo v tom špatném, co šlo udělat, dobře. Nemáme tedy vytřeštěné oči, co musíme stihnout, naopak mám prostor na to, abychom zařadili více regenerace. Například příští týden po tomto soustředění, které je vrcholem prvního bloku. Kluci budou mít pouze hry a bazén, možná jednu udržovací posilovnu.

Lze popsat typický den zde?
To je právě ono. Kluci nevědí, co je čeká. Jediné, co je dané, že s hráči do pětadvaceti let každý den v šest ráno vybíháme čtyři a půl kilometru. Je to pro aktivaci organismu a rozdýchání. Přechod do seniorského hokeje není pouze o tom, že se dostavíte na trénink. Je to i trochu buzerace, aby chápali, že jde o soustředění a ne dovolenou. Snídani máme od sedmi, poté trénujeme na dvě skupiny od půl deváté a desáté. Následuje prostor k regeneraci ve studené vodě přírodního jezera a podobně. Oběd je od dvanácti a odpolední program je vždy trochu jiný a společný. Poslední blok je hra k večeru, naposledy to byl fotbal. Dokonce se u toho i pohádali, takže je dobře, že ještě mají sílu a není to z jejich strany odevzdané. Když něco dělají, chtějí vyhrát, ne, zahrajeme si a rychle pryč. Mám raději, když kluci mají na výběr, než když jen přijímají, co mají napsáno.

Remcali mladí na šestou ráno?
Vůbec. Jsou to převážně kluci, kteří mě znají již několik let a vědí, že mně je úplně jedno, jestli remcají. Jsou to sportovci, chtějí být hokejisté, tak tomu musejí něco dávat. I když se půlhodinový výběh zdá jako banalita, tak pro mladý organismus se jedná o skvělou věc, navíc i v této nadmořské výšce jde o parádní rozdýchání.

Obáváte se přetrénování?
Hrozba samozřejmě existuje, ale spíše to hrozí, když máte na přípravu méně času. Mně se osvědčilo, že když se jede celoročně, tak riziko mizí z větší části, kluci jsou totiž na nějaké úrovni. Tady na soustředění je to deset tréninků za pět dní, ale poctivě je sleduji, máme i nějaké aplikace. Podle toho zjistím, jak tělo reagovalo na předešlý den, jak zregenerovalo a jak jsou připraveni na další den. Pokud se o sebe starají a jsou zvyklí se o sebe starat i během volných dnů, tak mi chodí bez problémů připraveni do dalšího týdne. Tady je to vidět dvojnásob, zátěž je obrovská, ale nikdo nemá vytřeštěný výraz, nikdo není znechucený a jsou připraveni do toho opět jít. Vidíte tu i úsměvy a to za mě opravdu nebývalo…

Roman Vráblík například nabral pět kilo svalů… Je to ukazatel dobré cesty?
My s Romanem pracujeme již dlouhou dobu, protože on je šlachovitý a atletický typ, který špatně přibírá. Letos zapracoval na jídle a výsledky se dostavují. Můžete mít stejné tréninky dva dny po sobě, ale vždy budete mít jiný výdej. Kluci začali vnímat, co u A-týmu do nich hustím třetím rokem, že jde o tři hlavní složky – trénink, regeneraci a stravu. Všichni si mysleli, že když jedno ošidím, tak to i tak bude fungovat. Nebude. Tyto tři složky trénink, výkon i regeneraci posouvají. Lépe se cítí a je vidět pokrok. A potom je to i více baví. Mladší mají výhodu, že se na to kouká, v tom jsou trošku znevýhodnění starší, kteří již zajeté stereotypy hůře mění. Za nás třeba nikdo nekoukal, že si před zápasem dám svíčkovou, protože to každému bylo jedno. Dokonce se našli i tací, kteří řekli, že to takhle dělají pořád, funguje jim to a neměli potřebu to měnit. Jenže nyní se na to již dívá, vnímají to hráči i trenéři. Proto se hra zrychluje a rozhodují právě takového maličkosti. Pokud mi sem někdo přijde po propařeném víkendu, tak další tři, čtyři dny tréninků jsou k ničemu.

Co například pivo?
Povolené je klukům starším pětatřicet (smích). Ale zase, já tady nebudu nikoho hlídat, jestli si dá po večeři dvě malý, když přijede domů, tak si jich dá osm. Kluci musejí mít podvědomí, že něco dělají, že jsou v nějakém režimu a na něco se připravují. Je to spíše o tom, aby věděli, kdy si mohou dát třeba doma s rodinou u grilovačky. Jestli mi tady někdo začne tvrdit, že mu chybí jedno k večeři, tak je něco špatně a je to závislost. Takhle jsme byli vychovaní my – dal jsem minule gól po smažáku, tak si ho dám zas. Nikdo nám nevysvětlil, že kdybych si ho nedal, mohl jsem dát třeba tři.

Pane trenére, děkujeme za rozhovor!