V jeden den maturita, extraligová premiéra i vítězná bitka! Tak vznikl fenomén Michal Houdek!

Plzeň - Extraligová sezóna 2019/2020 je předčasně u konce, nová v nedohlednu. Mladý obránce Michal Houdek se aktuálně připravuje individuálně na chatě, daleko od městského ruchu i týmových parťáků.

Byla to velká velká extraligová kometa, z ničeho nic pro sebe během chvíle uzmula veškerou pozornost. Dvanáctého září 2019 otevírala ve fantastickém utkání Plzeň na ledě Sparty nový extraligový ročník se značkou "reklama na hokej." Diváci viděli neskutečných třináct branek, nechyběla ani poctivá bitka. V ní byl jasným vítězem Michal Houdek, devatenáctiletý debutant v tuzemské nejvyšší soutěži mezi dospělými, který doslova zkrvavil velezkušeného Jana Piskáčka. 

Bezmála dvoumetrový obránce, který dokázal v mládežnické organizaci indiánů posbírat řadu cenný kovů včetně titulu se starším dorostem, kromě důrazu i tvrdé hry pravidelně sbíral body, jen vloni jich mezi juniory zazamenal 32. Letos ale byl výčet soutěží mnohem větší. Oblékl hned ve čtyřiadvaceti zápasech dres indiánů A-týmu v rámci extraligy a Ligy mistrů, další duely přidal v první a druhé lize, svými výkony si poprvé v kariéře vysloužil i pozvánku do reprezentace, kde do posledních chvíle bojoval o účast na domácím mistrovství světa juniorů. 

V nejstarší mládežnické kategorii Škody zazářil po návratu ze Sokolova v osmifinálové skupině, kde v osmi zápasech pomohl k postupu mezi osm nejlepších osmi body, když se dokonce s pěti góly stal nejlepším střelcem týmu. Jeden z cílů sezóny, rozloučit se s touto kategorií další medailí, ale již opatření kvůli šíření nového typu Coronaviru neumožnila.              

Michale, jak nyní nakládáte s časem? Spíše aktivně nebo nabíráte síly před suchou přípravou?
Momentálně již aktivně. Každé ráno poslední dva týdny se připravuji na suchou přípravu tréninky od našeho kondičního trenéra. Navíc se soustředím na různá cvičení věcí, které potřebuji zdokonalit a pracovat na nich. Jinak po nešťastném ukončení naší sezóny jsem si ještě ten den v bytě zabalil potřebné věci a hned druhý vyrazil nabírat síly na chalupu, kde momentálně dělám věci, na které nebyl v sezóně čas. Pracuji na zahradě, na svém autě, nebo dělám, co je po zimním období nebo na jaře prostě potřeba. Takže i zároveň nabírám síly a užívám si klid panující v krizové situaci na vesnici.

Jak jste osobně přijal zprávu o rychlém konci sezóny?
Popravdě se ve mně míchalo hodně emocí a myšlenek... Co bude... Nebo nebude.... Zprávu o v té době ještě pozastavení sezóny jsem se dozvěděl v den zápasu s juniorkou na obědě těsně před odjezdem na první duel čtvrtfinále play-off do Pardubic. Všichni jsme byli rozrušení a čekali, co se bude, nebo vlastně spíš nebude, dít.

Jak moc mrzí skončit těsně před startem vyřazovacích bojů?
Mrzí to hrozné moc hned z několika důvodů. Jakožto ročník 2000 jsem hrál svoji poslední sezónu za juniorský tým, kde jsem měl svůj vysněný konec s cenným kovem na krku. Že mi tuhle sezónu ukončí vládní nařízení? To bych před sezónou bral jako sci-fi. Zda bych naskočil do play-off v A-týmu se říct nedá, tato část sezóny je velmi nevyzpytatelná. Ale určitě mi chybí atmosféra v hale minimálně jako divákovi. Ty pocity a momenty play-off vám nic nenahradí, hlavně pocit štěstí a euforie po každém krůčku dále vyřazovacími boji.

Mělo by podle vás třeba nějaký smysl hrát bez diváků?
Určitě ne, domácí publikum je pro nás jako šestý hráč na ledě a ohromná podpora. Takový hnací motor dopředu. Při zápase doma v Plzni si nedokážu představit ticho a utkání bez fanoušků a kotle. V případě juniorky je to něco jiného, tam už by mi to přišlo reálné. Přece jenom zápasy juniorů se jen tak nedostanou přes návštěvu zhruba tří set diváků.

V těžkém období pro všechny se fanoušci se začali skládat sami na chod klubu. Jak moc vás to jako Plzeňáka chytlo u srdce?
Ohromně, až mi spadla brada dolů. Je hezké vidět, že pro někoho je ten hokej, a hlavně zde v Plzni a klub, moc důležitý, až bych řekl srdcovou záležitostí. Opravdu klobouk dolů lidem, kteří přispějí jakoukoliv částku.

Pokud celosvětová pandemie ustoupí, bude vás jako první čekat letní dřina. Jak moc se na ni (ne)těšíte?
No (smích). Nedá se říct, že úplně netěším, ale jsou v životě hokejisty i mnohem příjemnější měsíce než je květen a červen.

Je něco, co vyloženě nesnášíte a co vám naopak nevadí?
U čeho můžu říct, že vyloženě nenávidím, je běhání. Při něm se vyloženě trápím, ale i to je potřeba. A kde jsem mnohem radši, je posilovna, tam náročné tréninky snáším lépe. Ovšem uvidíme, jak budu mluvit po letošní suché přípravě (úsměv). Třeba se objeví pro mě ještě větší nepřítel, než je běhání (smích).

V právě uplynulé sezóně jste naskočil za juniory, v extralize, Lize mistrů, první i druhé lize a za reprezentaci... Jak moc velké rozdíly to jsou?
Abych to vzal od začátku... Před sezónou po mně neštěkl ani pes, ale díky pánům trenérům Vojanovi a Dvořákovi jsem dostal šanci bojovat o místo v plzeňské juniorce a právě oni mi pořádně ukázali, jak by měl vypadat můj styl hokeje a co by mělo být mojí rolí v týmu. Takže jsou to vlastně oni, kdo stáli na začátku téhle úžasné sezóny a díky nim můžu hodnotit tyto rozdíly. Velmi velký skok byl hned na začátku - a sice juniorka a A-tým - ať již fyzický nebo mentální. Z hlediska hokeje určitě fakt, že ne všechno se dá řešit silou, ale také i chytrostí hráče. Skok do reprezentace byl odlišný individuální šikovností hráčů, také obrovským sebevědomím dovolit si riskantní kličku s úplným klidem. Krok do první ligy nebyl vůbec krok zpět, právě naopak. V Sokolově bylo důležité, že jsem si vybojoval velký prostor na ledě a v kombinaci s úrovní soutěže to hodnotím jako výborný krok v mém postupu hlavně díky mému agentovi panu Volkovi. Dokonce se mi povedlo v letošní sezóně dát ve druhé a první lize své premiérové góly, ale ten nejcennější, a sice z extraligy, mi ještě chybí.

Jak moc byla rozdílná především Liga mistrů a konfrontace s jinými zeměmi a herními styly?
Tuto soutěž jsem si užíval, protože to byly velmi zajímavé cesty za hokejovými zápasy. A již pouze možnost konfrontace s výbornými hráči z ciziny byla zajímavá. Zápasy oproti domácím se lišily spíše taktikou a většinou to bylo o tom držet krok se soupeři po bruslařské stránce. 

Je těžké se přizpůsobovat jiným herním stylům či taktice?
Nemyslím si, že by to bylo o přizpůsobování se soupeřům, ale spíše o tom, eliminovat taktické věci soupeře, na které jsme se vždy poctivě připravili a po eliminování soupeřových zbraní a získání puku hrát naši hru. Takže největší rozdíl byl nejspíše v tom, že to pro nás byl nový soupeř, na kterého jsme se připravili stejně jako na domácí kluby, jenže s těmi hrajeme minimálně čtyřikrát za rok.

Fanoušci si vás po celé republice zapamatovali bitkou na Spartě. Jak se za celou tou událostí ohlížíte?
Na celý ten den vzpomínám rád. Toho dne dopoledne jsem maturoval - úspěšně (smích). A pak nastala moje premiéra, která vlastně ani nemusela být, ani jsem nebyl mezi šesti beky, jel jsem na Spartu jako sedmý bek. A pak už to bylo ráz na ráz. Sice jsem na ledě moc dlouho nepobyl, ale ani tak na tu premiéru určitě nikdy nezapomenu. 

Nazývají vás bitkařem, důrazným a tvrdým obráncem… Jak se sám charakterizujete?
S pomyslným statusem bitkaře bych byl opatrnější, protože na kontě mám zatím jen dvě bitky a to jsou momentálně v extralize mnohem zkušenější borci co do počtu bitek. Ale určitě se nebojím shodit rukavice. Jinak důrazný, tvrdý, obětavý... Takový jen jak můžu pomoci týmu, protože vím, kde je moje místo a jak můžu být mužstvu užitečný. Právě tou tvrdou, čistou a obětavou prací v obraném pásmu a v oslabeních.

S Plzní jste si již v mládežnické kategorii na titul sáhl. Je ten extraligový A-týmu dalším v řadě?
Cílů a snů je mnoho, ale musím jít krůček po krůčku, pak teprve postupem času budu moci přidávat další cíle. Avšak určitě extraligový titul v A-týmu je jeden z těch met, na kterou bych chtěl jednou dosáhnout. Titulový rok ve starším dorostu je nezapomenutelný a celá juniorská kariéra za poslední čtyři roky - čtyři medaile z toho jedna zlatá? Úžasné a nezapomenutelné. 

Jaké máte tedy další hokejové sny a cíle?
Samozřejmě každý malý kluk, který hraje hokej, má jen ty nejvyšší cíle a ani já nejsem jiný. Jenže je potřeba si vytyčit cíle pro nejbližší dobu a jak už jsem říkal, jít krok po kroku... Ovšem stále se přibližovat cíli nejvyššímu. 

Máte nějaký hokejový vzor?
Bylo jich více a postupem času se měnily. Nejdříve, když jsem ještě hrál v útoku, byl to Alex Ovechkin, ke kterému vzhlížím do teď. Ale časem se to měnilo na obránce - byl to Tomáš Frolo nebo Mario Cartelli. V poslední době hlavně obránci, ke kterým se přibližuji svým stylem, takže jsem začal více sledovat Honzu Výtiska a hlavně Davida Šticha.

Kdy vlastně přišel přesun na obránce?
První přeřazení z útoku do obrany bylo v zápase v Karlových Varech v páté třídě. Tenkrát mě to mrzelo hodně, bojovali jsme totiž v té době spolu s Matějem Hajžmanem o prvenství v kanadských bodech v týmu. Ale postupem času jsem vlastně trenérům vděčný, protože můžu své fyzické proporce naplno využít právě v obraně.

Vzpomínáte si na své první hokejové krůčky?
Na úplné začátky si nevzpomínám, ale bylo to s tátou na Košetickém rybníku přímo za zahradou. Z vyprávění vím, že se mi do bruslí moc nechtělo. Spíše jsem tedy řval, že je na nohou nechci, ať mi je táta sundá (smích).

To on vás tedy k hokeji přivedl?
Ano. Táta hokej také hrál, ale bohužel kvůli problémům se zády musel s ním skončit. Ale všechny své zkušenosti a poznatky mi poctivě dennodenně předává a za to mu patří obrovský dík! Za všechno, co mi děda s babi a hlavně táta obětovali... Je až neskutečné kolik bylo toho času na zimáku v zimě, stresů, peněz a ostatních materiálních i nemateriálních věcí, které mně a hokeji obětovali. Jedno velké díky! Snad si to tu alespoň přečtou (smích).

Michal Houdek okusil tvrdou hru svého otce v duelu fanoušků s hráči A-týmu na jaře roku 2006. 

Na fotce jste s tátou na ledě. Ukazoval vám již dopředu styl hokeje? 
Tohle odstartovalo již v prvních trénincích a zápasech, kdy začalo hlavně díky tátovi být jasné, jaký styl hokeje budu v budoucnu praktikovat. Tenkrát se vyrovnávat tátovi v soubojích v zimě na rybníce bylo nereálné, ačkoliv ani teď to není nijak více snadné (smích). Na druhou stranu mě i k tomu důrazu hodně učil střelbu, na kterou do teď dbá a přikládá jí velký důraz i v obyčejných trénincích. 

Jak jste si tenkrát zápas s fanoušky užíval?
Ohromně! Zahrát si v té době s mými idoly jako byli Martin Straka a Tomáš Vlasák, se kterými jsem hrál i v útoku a dal jsem tři góly, být s nimi na jedné střídačce, protože jsem v té době nehrál na straně fanoušků, ale za A-tým, bylo neskutečné. Bylo to další ohromný zážitek, za který vděčím tátovi a Pitralonovi (Zdeněk Pavel), který mi to v té době umožnili a proti kterým jsem hrál a ještě proti mnohým fanouškům, kteří jsou příznivci až do dnešní doby. Například Baron (Petr Císař), kterému jsem dlouho dobu bál tykat (smích). Pamatuji si dokonce i Lasičku, který již bohužel není mezi námi. Škoda jen, že se letošní rok zápas nemohl uskutečnit, mělo by to určitě zajímavý náboj. 

Váhal jste i mezi jinými sporty?
Vůbec ne, hokej byl od mala jediný sport, kterému jsem se věnoval naplno.

Šlo vám bruslení hned nebo jste se s ním spíš trápil? 
S bruslením tak velké problémy nebyly, protože mě táta ve čtyřech letech přihlásil do Brusličky. Avšak problém byl spíš s tím, že jsem nechtěl bruslit bez hokejky a puku.

Letos jste se na kostce nad ledem často vyskytoval i v jedné reklamě. Jaké bylo natáčení?
Byla to velká zábava, už jen když se ke mně dostala myšlenka té reklamy, pořádně jsem se zasmál. Pak při natáčení jsem měl trošku strach, že v sobě nenajdu herecké vlohy, ale nakonec vše šlo hladce. Snad se všichni bavili při sledování reklamy jako já, když jsem byl zrovna v hledišti.

Vybral jste si účinkování sám? 
Byl jsem přímo zvolen, ani vlastně už nevím, kdo přesně mě zvolil (smích). Původní myšlenka byla ještě malinko jiná, ale třeba to ještě nebyla moje poslední reklama.

Byl jste vždy proslulý svými dlouhými vlasy. Čím to, že jste si je tak zkrátil? 
Dlouhé vlasy jsem měl do konce staršího dorostu, kde byly mé vlasy jako motivace pro kluky. Když bychom vyhráli závěrečný turnaj, mohli mě ostříhat přímo v šatně. Bohužel jsme skončili bronzoví... Ale já se nenechal dlouho přemlouvat a vlasy byly dole. Od této doby jsem si tak nějak zvykl na takřka holou hlavu a postupem času už se z to stává skoro image. Takže se mě třeba jednou budete ptát, jak to, že jsem si nechal nárůst vlasy. Ale holá hlava je vlastně i pohodlnější na údržbu a vyhovuje mi to (smích). 

Od mládežnických kategorií hrajete s číslem 3. Proč?
Začínal jsem s číslem 24. Původně to měla být 44, protože já i táta jsme obdivovali dnes již trenéra Petra Kořínka, který hrával s číslem 44. Jenže v mládežnických kategoriích jsou čísla jen do 25. Pak přišla doba, kdy jsem obdivoval Alexe Ovechkina, takže jsem si vzal číslo 8, které mi vydrželo do začátku mladšího dorostu, kde jako takřka nejmladší jsem si vybíral mezi posledními. A tak nějak na mě číslo 3 zbylo, já jsem si oblíbil a jsem rád, že na mě tenkrát zbylo. Přece jen moc hráčů s číslem 3 nehraje, takže je skoro všude volné a dokonce i v A-týmu jsem mohl mít dres s tímto číslem.

Jaké máte pocity, když v A-týmu hrajete s kluky, se kterými hraješ od mlada?
Abych byl přesný, tak z původních kluků, kteří jsme v pěti letech spolu začínali, jsem z našeho ročníku vlastně jediný. Ale v mladším dorostu se k nám připojilo víc kluků z regionu a momentálně je asi Matěj Kolda ten, se kterým si asi z mladých rozumím nejvíc. Myslím si, že i statistiky mluví jasně, že v Plzni dostáváme ohromně prostoru na ledě a myslím, že i dokonce nejvíc z extraligy. Můžu ale mluvit za všechny, že se snažíme trenérům a vedení jejich důvěru našimi výkony co nejvíce vracet.

Co byste na závěr vzkázal plzeňským fanouškům?
Chtěl bych jim určitě poděkovat za veškerou podporu a každou zprávu, která mi v průběhu sezóny přišla. Za úžasnou atmosféru na zimáku, kterou dokáží vytvořit a za každého člověka, který si udělá čas nám přijít fandit přímo z kotle. A určitě bych si přál, aby nám všichni zachovali přízeň a stále jich na domácí zápasy a i daleké výjezdy jezdil co největší počet a vytvořili nám domácí prostředí i venku, vždyť jsme Plzeň. My jsme doma všude! (úsměv)

Michale, děkuji za rozhovor a ať se i nadále daří!