Bez skvělé party se týmového úspěchu nedá dosáhnout, říká Tomáš Klimt

Úvodní čestné buly prvního února před startem zápasu 48. extraligového kola mezi HC Škoda Plzeň a HC Olomouc vhodili Tomáš Klimt, bývalý skvělý útočník, a jeho dcera Sárinka, tváře letošního ročníku projektu O Kapku lepšího hokej.

Nyní se ale s odchovancem Plzně vnoříme do jiného příběhu. Brzy padesátiletý bývalý forvard totiž svou kariéru nastartoval poprvé v A týmu Škody Plzeň přesně před třiceti let, tedy ve stříbrné sezóně 1991/92.

Již několik letních příprav před tím s A týmem absolvoval, k mužstvu se však napevno připojil až právě v polovině roku 1991, po úspěšném ročníku mezi juniory, kde v sedmatřiceti zápasech posbíral sedmačtyřicet bodů (31+16). Zahrál si i na šampionátu osmnáctiletých, později na mistrovství světa U20 vybojoval s národním mužstvem bronz.

Ale i v premiérové sezóně mezi dospělými se rozhodně neztratil, odehrál i s play off celkem čtyřicet duelů s bilancí 4+3. Na jaře jej navíc draftoval New York Islanders v pátém kole jako celkově sto čtvrtého v pořadí.

Naposledy se Tomáš Klimt v modrobílém dresu objevil v roce 1997, poté prošel dresem Karlových Varů, Kladna, Brna či pražské Sparty. Bohatou kariéru uzavřel jako kapitán Benátek nad Jizerou před osmi lety. V tuzemské nejvyšší soutěži atakoval hranici bodu v každém třetím utkání, o soutěž níže to ale byl průměr více jak půl bodu na duel.

Tomáši, jaké to bylo zase stát před plzeňskými fanoušky na ledě?
Na plzeňském ledě jsem často, vlastně každý týden, protože hraji za staré pány. Já to před lidmi tolik nevnímám, ale pro dceru to byl moc pěkný zážitek. Škoda jen, že nemohlo být více lidí, zážitek by byl silnější.

Poprvé to bylo přesně před třiceti lety, kdy Plzeň navíc vybojovala stříbro. To pro vás byla asi skvělá premiérová sezóna, že?
Já chtěl hlavně odehrát co nejvíce zápasů. To, že se pak takhle dařilo a já byl všeho součástí, bylo o to více parádní. Určitě jsem si tolik odehraných zápasů před sezónou nepředstavoval.

Znal jste před příchodem do kabiny hodně hráčů A týmu?
Jádro bylo pohromadě dlouho a doplňovalo se hráči, se kterými jsem hrál v juniorce, nebyla to tedy žádná velká neznámá. Byli jsem na přípravu s klukama i rok před tím, osobně je tady již znal. Nebylo to tak, že bych šel někam, kde bych nikoho neznal. Ale bylo to příjemné, byla tam spousta výborných chlapů, se kterými se kamarádíme do dneška.

Jak vás kluci přijali a měl člověk tendenci vykat?
To už ne. Je pravda, že když jsem se s nimi poprvé připravoval v šestnácti či sedmnácti na letní přípravě, tak to párkrát pro mě nejisté bylo, ale v kabině se vždycky tyká.

Rok poté jste se probojoval na MS U20, bylo to vaše nejlepší období kariéry?
Jelo se na jedné vlně. To, že jsme hráli dobře v klubu, tak nám mladším to pomohlo i na reprezentaci. Byli jsme vidět v zápasech, ve kterých o něco jde. Byl to takový bezstarostný život, prostě mi bylo dvacet let (smích).

Co se Vám vybaví, když se řekne finále 1991/1992?
Hlavně to, že už je to strašně dávno (smích). Vzpomínky jsou určitě ale na super partu a fakt, že se jednalo o moji první sezónu v chlapech. Takže vzpomínky určitě jenom ty nejlepší.

Co podle vás finále rozhodlo?
Mohla rozhodnout jakákoliv náhoda, týmy byly vyrovnané, oni ale asi skutečně byli o trošku lepší. Často propírané dva puky to nerozhodly, to byla spíše věc na vyvedení z koncentrace, ale celou sérii to nerozhodlo.

Vzpomínáte si na pocity, když jste vstupoval na led při prvním zápase finále? Byl po tom všem třeba člověk i nervózní?
Prakticky celou sezónu jsme byli na vítězné vlně, dařilo se nám, nebyl důvod být nervózní. Pak už od semifinále nemyslíte na nic jiného než na finále, pak zase už chcete jen finále vyhrát. Ale že bych si něco připouštěl nebo byl rozklepaný, to ne. Psychika samozřejmě hodně funguje, ale protože se dařilo celou sezónu, tak se člověk neklepal.

Prozradíte, kdo měl třeba v kabině nejvíce proslovy?
Bylo pár lídrů, ale nebyl jeden konkrétní, kdo by to celé vedl. Nemluvil tedy jen jeden. Byla opravdu skutečná parta, kde se ke starším klukům mladší přidali. Bylo to parádní na ledě i mimo led - díky tomu se ten úspěch udělal. To je jedna z nejdůležitějších věcí v týmovém sportu. Jinak se nedá nic dokázat.

Měli jste jako tým (nebo vy osobně) nějaký speciální talisman či rituál?
V té době vůbec nic. Časem něco přijde, ale když je člověk mladý, tak ne. Možná gólmani, to jsou jiná sorta (smích).

Co zaznělo kabinou, když vše skončilo?
Když sezóna končí prohraným zápasem, tak je to vždycky špatně. Ale bylo to finále, tak to tak hrozné nebylo. Všichni to brali jako velký úspěch.

Jak dlouho probíhaly oslavy?
To si skutečně už nepamatuju. Určitě se slavilo nějakou dobu, ale jestli to byly dny nebo nějaký týden, to opravdu nevím.

V sezóně ale nebylo vše růžové, jak týmem zahýbala vážná dopravní nehoda Radka Kampfa?
Byl to jeden z nejlepších hráčů, jejich lajně se dařilo. Byl to hlavně kamarád, to pak otřese s každým. Kdyby byl zdravý, zase by to byl další kus na těch vahách, že to ve finále mohlo pro nás dopadnout lépe. Hlavně ale, že je zdravý, že se z toho dostal a mohl se vůbec vrátit k hokeji.

Jak moc a v čem nejvíce se hokej změnil?
Změnil se strašně. Je to v mnoha věcech úplně odlišné. A to i v trénování. Vše je dnes zaměřené jen na hokej, my jsme uměli hrát všechno. Hra je rychlejší, pravidla tomu pomáhají. Není tak kontaktní, dříve byl více zákeřnější. Také v té době byla velká hřiště, muselo se tady více kombinovat. Nyní je opravdu spíše vše zaměřeno na tu rychlost. Chybí mi v tom ta souhra, ale i tak se mi současný hokej líbí. Třeba to, co hraje poslední roky Plzeň, to je opravdu hezké koukání.

Jak vzpomínáte na fanoušky?
Bylo to neskutečné. Každý, kdo dělá sport, tak to dělá právě pro tohle. Byla to odměna za všechno, co pro to děláte. Když na zimáku převažovala místa na stání a bylo narváno, tak to bylo opravdu neskutečné.

Čekal byste tehdy, že Plzeň nakonec na titul bude ještě čekat tak dlouho?
Tomu bych tehdy asi nevěřil. Mysleli jsme si všichni, že to bude dříve. Ale díky Bohu za to, že se to povedlo alespoň takhle.

Jaké byly vaše pocity, když v roce 2013 titul vyhrála?
Jsem velký fanoušek od té doby, co jsem sám ukončil kariéru. Mám permanentku, chodím pořád, tak vždy klubu přeji jen to nejlepší. Klubismus z vás nikdo nevymaže (úsměv).

Jak na vás působí dresy, které jsou hodně podobné těm z roku 1992?
Líbí se mi hodně. Čím je to jednoduší, tím je to hezčí. Třeba dresy v NHL jsou nádhera.